Nejvyšší soud před několika dny potvrdil rozsudek nižších instancí o vině řidiče, který na přechodu porazil chodce. Můj vlastní soud je opačný. Pokud jel řidič motorky přiměřeně, nenese za úmrtí chodce, který mu vstoupil do cesty, absolutně žádnou vinu. Vinen je 100% chodec. A to bez ohledu na to, co říká Nejvyšší soud nebo jakýkoli jiný soud. Rozsudek, který dává vinu řidičovi, je nespravedlivý, protože příslušné ustanovení zákona, na nějž se soud odvolává, je  postavené na hlavu.

 Přednost chodců na přechodech je nesmyslný, zvrácený princip, protože je proti lidské přirozenosti, proti rozumu.

 Zaprvé, člověk ze své přirozenosti automaticky před přijíždějícím autem zastaví a dává mu přednost, protože srážka s ním ho může stát i život. Je to naprosto samozřejmé sebezáchovné jednání a je absurdní snažit se chovat proti této přirozenosti. Rozum chodce a automatický instinkt mu říká zastav. Do toho však promluví nesmyslný předpis o přednosti chodce, který mu implicitně či explicitně říká: zastavovat nemusíš, máš přednost. Uvědomuje si to ale plně i řidič? Bude se chovat podle toho? Nejede příliš rychle? Stihne zastavit? Jsem jako chodec vůbec ještě v tomto okamžiku oprávněn vstupovat do vozovky nebo už ne? Řidiči jsou si dobře vědomi své přirozené „hmotné" přednosti a normálního sebezáchovného jednání chodců. Mnozí řidiči proto nesmyslný předpis nerespektují a kvůli němu před přechodem naopak ještě preventivně zrychlí, takže chodec se na svou uměle „předepsanou" přednost nemůže nikdy spoléhat. Řadu chodců, kteří by jinak dali autům přednost, zase vede přednost k tomu, že místo přirozeného zastavení a zhodnocení situace naopak co nejdříve do vozovky vstupují, aby dali řidičovi jasně najevo, kdo je „pánem přechodu". Z konfliktu mezi přirozeností a zákonem a z rozličnosti různých přístupů k tomuto konfliktu, chování a reakcí vyplývá, že situace na přechodu je nyní mnohem častěji nepředvídatelná a tudíž nebezpečná. Což je přesný opak toho, čeho chtěl nesmyslný předpis dosáhnout. Mimochodem, dle statistik počet nehod chodců na přechodech za posledních šest let neklesá, spíše naopak.

 Zadruhé, zastavit auto, zvlášť jede-li rychleji než předepsanou rychlostí, je mnohem, mnohem těžkopádnější než zastavení se chodce. O autobusu či kamiónu ani nemluvě. Neodhadne-li chodec vzdálenost auta a s falešnou neohrožeností a předností vstoupí do vozovky, může být prudké zastavení auta velmi nebezpečné pro chodce, a pro všechny účastníky situace. Zpomalení auta, zastavení a znovu se rozjetí samozřejmě často a významně brání plynulosti provozu, zdržuje nejen řidiče ale velmi často i chodce,  kteří musejí čekat, až celou tuto operaci provedou auta v jednom, případně i v druhém směru a pak teprve mohou přejít, kdežto kdyby nechali auta bez zpomalení volně projet, dostali by se na druhou stranu přechodu zřejmě dříve. A to pomíjím situace, kdy chodec ještě bezprostředně u přechodu není, a řidič si není jist, zda mu přednost už má dát nebo ještě nedat, zda tedy už z dálky zpomalit nebo naopak plynule projet, aby zastavováním nezdržoval sebe ani chodce a aby se chodec už zdálky nedomníval, že mu bude dána přednost. 

 Nejhorší situace, s níž se mnozí jistě setkali, vzniká na silnicích s dvěma či více proudy v každém směru. Chodec vstupuje na přechod, k němuž zleva v pravém pruhu pomalu dojíždí autobus (či nákladní auto) a zastavuje. Autobus však dokonale stíní ve výhledu osobnímu autu, které jede za ním v levém pruhu, a přes autobus nemá šanci chodce vidět. Díky omezenému výhledu řidič auta objektivně ani nemohl přes autobus vidět dopravní značku, která ho na přechod upozorňovala. Autobus zastavil, chodec přechází a z levého pruhu se najednou objeví auto, které vůbec nemusí jet příliš rychle. V lepším případě to řidič (a všechna další auta za ním) ubrzdí. V horším případě nikoli. Absurdní přednost chodce je v těchto (vůbec ne vzácných) případech jasným návodem pro tragédie.

 Odmítám-li princip přednosti chodců, nijak tím nehájím (ani nepřímo) bezohlednost některých řidičů, kteří třeba na sídlištích jezdí devadesátkou. Ani žádnému ohleduplnému řidiči nebráním, aby zastavil, když na přechodu čeká shrbená stařenka nebo početný hlouček, natož tehdy, když jede velmi pomalu a ve zpětném zrcátku vidí dlouhou řadu aut za ním. Ostatně na velmi frekventovaných přechodech silnic s hustým městským provozem má být rozumný režim přecházení a provozu zajištěn semaforem a nikoli nesmyslnou předností chodců. 

 Dobrovolná ohleduplnost řidičů dávajících chodcům přednost tehdy a tam, kde to dává smysl, je přece něco zcela jiného než nepřirozeně přikázaná přednost chodce jako univerzální princip a z něho vyvozená vina řidiče za jakoukoli nehodu na přechodu. Přednost chodce na přechodu a vynucené systematické obětování řidičů chodcům je potřeba v celém rozsahu zrušit a nahradit jednoznačnou předností vozidel. Chodci i řidiči se budou chovat přirozeně a racionálně, a to je to nejlepší, co mohou a měli by dělat. I kdyby to k větší bezpečnosti na přechodech nevedlo, alespoň by to zabránilo soudům vynášet nespravedlivé rozsudky nad nevinnými lidi.

Související