Neznám víc zavádějící slovo než průměrný. Průměrný občan České republiky má 1,1 dítěte a bydlí ve 2,5 pokojích ve středně malém městě, má čtvrt chaty a jedno a půl auta, dva psy a půl kočky. S podobným publikovaným statistickým úkazem si nikdo hlavu neláme, neboť ví, že jde pouze a pouze o statistiku.
Jinak je to s průměrnou mzdou. Tu nám média hlásí každý čtvrtrok, v posledních letech vždy připomínají, že na ni nedosáhne 60 % pracujících. To už je ale méně pochopitelné. Když statistický úřad cifru nahlásí a já jedu na chalupu, vím, že bude zle. Soused Kulihrášek se na mě zlobí a říká, jak ho my, Pražáci, okrádáme. Tam, kdo má deset hrubého, je boháč. To pro něj a všechny místní znamená, že všechno, co je nad tuto sumu, zůstává v Praze. Navíc každý Pražák, kterého zná, fasuje auto a v neděli otravuje sekačkou. Po posledním nahlášeném zdražení energií včetně všeho dalšího můj oblíbený soused pravil, že nás Pražáků už má dost a přestává nám tímto prodávat ekologické brambory. Při dražší naftě a ceně hnojiva se mu nevyplatí pěstovat je ve velkém. Vypěstuje si je pro svoji rodinu a luxusně krmené čuníky, my ať si kupujeme v našich milovaných hypermarketech ty chemické, za tu naši vysokánskou průměrnou mzdu.
Průměrná mzda průměrného občana je však zhola nic proti průměrné mzdě v podniku. Aby se zaplnily stránky tlustých novin, minimálně jednou za rok zdobí celostranu tabulka průměrných platů ve firmách, seřazená jako hitparáda. Takový přehled by teoreticky mohl mít smysl, kdyby se ho povinně zúčastnily všechny firmy. Redaktor, který dostane na krk připravit tento přehled, ví, že z jalové krávy se tele mámí lépe než z většiny firem údaj o platech. Všichni zúčastnění tedy vědí, že je to trochu jinak, než to vypadá, ale v rámci dohody z toho nikdo nedělá žádnou vědu. Je publikována řada větších nesmyslů.
"Tak jsem manželovi musela včera vysvětlovat, že fakt nenosím domů 47 tisíc", stěžovala si v kantýně zaměstnankyně naší společnosti kamarádce. "Říkal, že to četl v pondělí v Hospodářkách, tak že je to pravda! A kde ty peníze mám, a že jsem spolčená s kamarádkou ze mzdovky, která mi tiskne falešnou pásku s výrazně nižší cifrou!" Tak v nadsázce zní hovory ve firmě po té, co je zavádějící průměrný údaj černý na bílém v celostátním tisku.
Podle průzkumů průměrný občan České republiky věří tomu, co se napíše v tisku, a hlavně tomu, co vidí v televizi, více než průměrný občan v západní Evropě.
Průměrný občan by mohl být informován, že průměrnou republikovou mzdu "kazí" Pražáci, průměrnou mzdu ve společnosti "kazí" vrcholný management. Průměrný občan by se mohl dožadovat, aby u přehledu mezd bylo doplněno, kolik pracovníků ve společnosti na průměrnou mzdu vůbec dosáhne. Skvělý a podnětný nápad, že? Neznám však páčidlo na zeměkouli, které by dokázalo tento údaj z firem dostat. Informuje se o tom, co je dáno zákonem. Dobrovolnost se rovná pošetilost.
Nejlepší by bylo žádné zavádějící průměrné údaje nezveřejnovat. Konečně by byl klid. Možná by se i soused udobřil a své nejskvělejší brambory by mi prodal. Jenže to nejde. Novinám by chyběla náplň na jednu celostranu.
(Ale redaktor ji připravující by byl štěstím bez sebe !!!!)
Věra Kudynová
Tisková mluvčí
