Poučení z dvojí normalizace

Česká společnost se po čtyřiceti letech vrátila k událostem roku 1968. Poučení je pozoruhodně jednoduché a stručné: osmašedesátý prokázal, že v dějinách ideologií existuje jen jedna cesta, a tou je kapitalismus. To, že lze spojit dravý kapitalismus se socialismem, se ukázalo jako iluze.

Dějiny se asi opravdu opakují. A nejen to: ukazuje se navíc, že v nich z různých ideových pozic lze dojít ke stejným závěrům, i když se za nimi skrývají zdánlivě odlišné motivace.

Normalizovat, normalizovat

První poučení, které komunisté nazvali Poučením z krizového vývoje, přineslo logický závěr: aby společnost byla taková, jaká má být, je třeba normalizovat poměry. K témuž závěru, ovšem s jiným akcentem, došel i Václav Havel ve své slavné polemice s Milanem Kunderou z února 1969, nazvané Český úděl?.

Havel se pozastavuje nad Kunderovým poraženectvím a kýčovitým vyzdvihováním dějinného osudu českého národa a mimo jiné píše: Svoboda a zákonnost jsou prvními předpoklady normálně a zdravě fungujícího společenského organismu, a pakliže se nějaký stát pokouší po letech absence je obnovit, nedělá nic historicky nedozírného, ale snaží se prostě odstranit své vlastní nenormálnosti, prostě se znormalizovat; což platí bez ohledu na to, zda si tento stát říká socialistický nebo nikoliv.

Havlova výzva k pokračování v normalizaci započaté, ale nikoli dokončené pražským jarem se uskutečnila až po roce 1989. I tady byly hlavním heslem „svoboda a zákon“. Tehdy se říkalo „právní stát“. Byl to nejparadoxnější moment novodobých českých dějin: jedna normalizace, negativně vymezená jako upevňování „socialistické zákonnosti“, byla nahrazena normalizací jinou, jejímž původním definičním znakem byla především všeotvírající svoboda, otevřená diskuse o smyslu státu. Až po čase vůdčí roli svobody přebíral zákon, který začal být pojímán ve smyslu obrany a zachování poměrů, tedy v tomtéž pojetí, v jakém jej chápala normalizovaná komunistická strana.

Vyřaďte všechno "nenormální"

Havel nebyl jediný, kdo už na konci šedesátých let hovořil o normalizaci poměrů. Velmi podobně tehdy, ale i později mluvil budoucí druhý český prezident Václav Klaus. Pro Klause byl rok 1968 také koncem iluzí, vystřízlivěním z falešného snu o efektivních třetích cestách a prakticky provedených teoriích konvergence dvou protikladných systémů. Jako řešení nabízel Klaus normální, standardní systém volného trhu. To se také stalo jeho největším tématem na začátku devadesátých let. Byla to snaha o normalizaci poměrů (slovo normální a standardní patřilo a patří k oblíbeným slůvkům předsedy ODS), jejíž součástí byla i normalizace institucionální a politická, a tedy normalizace zákonem.

Zatímco Havel si při novodobé normalizaci vystačil s požadavkem, že zákon musí zaručit, aby už nebylo možné přejít do nenormálních poměrů, třeba do časů, kdy povládne socialistický, kolektivistický ohled, a teprve později stále více chápal normalitu skrze západní, americký model demokracie a moralizující způsob vládnutí, Klaus šel ještě o kus dál a žádal, aby zákonnou formalizací byla ustavena jakási „vedoucí úloha“ dvou politických stran (pravicových liberálů ODS a levicových liberálů ČSSD), které patří k základům každé normální společnosti. Vše ostatní, co plyne mimo tento přísně chápaný parlamentní systém, bylo automaticky považované za rušivé, desktruktivní, slovem – nenormální.

Druhé poučení z „krizového vývoje“ v roce 1968 tak po čtyřiceti letech dochází k podobnému výsledku jako při prvním komunistickém pokusu, jenom barvy, jimiž se toto poučení maluje, jsou poněkud odlišné. Principiálně jsou si obě akce ale velmi podobné. Místo otevírání společenské struktury dochází u obou v jejím vlastním zájmu, v zájmu jejího přežití, k postupné regulaci a tabuistickému uzavírání. Obě poučení jdou za pomocí litery zákona, psaného i nepsaného, proti duchu pohybu, který v české společnosti vrcholil v roce 1968.

1968: Rozevírat, uvolňovat

Étos pražského jara by se dal shrnout do slova hledání; jak se ukazuje dokonce i z fotografií ze srpna 1968, je to většinou hledání radostné a hravé, dokonce i tváří v tvář smrti. Poučení vykladači dějinného smyslu osmašedesátého už nehledají (v křeči způsobené strachem z případného nebezpečí, které dál z minulosti hrozí), protože našli (našli i sami sebe): v okolních vzorech, v nápodobě hotového, v kopírování. Vývoj společnosti se sice dál místně a kulturně odlišuje, ale v hlavních charakteristikách probíhá podle počítačového modelu copy – paste, kopíruj – vlož.

Pokud by se někdo po čtyřiceti letech odvažoval napsat alternativu ke dvojímu normalizačnímu poučení z roku 1968, musel by začít právě tady: Rozevírat, uvolňovat, nikoli svazovat – není tohle nejdůležitější poučení z pražského jara?

                                                                                                                                   Psáno pro kulturní týdeník A2