Staň se i TY comicsářem! vol. 2

Dnes náš velký vzdělávací experiment pokračuje. Konkrétně mangou, co není porno (ehm…), magazíny, sešity, alby, vzrušující problematikou graphic novels (jak tu hrůzu dobře a správně přeložit!) a to vše zakončíme stripem (a to už tedy porno nepochybně je!).

Manga neznamená porno. I když…

Konečně si vydělme dnes populární slůvko manga, termín používaný pro japonský comics. Formálně je manga pouze to, co vytvoří japonští autoři na japonských ostrovech v tradičním stylu japonské comicsové tvorby. Obecně je to ale všechno, co jen vypadá, jako by to stvořili Japonci. V běžné představě běžného tuzemce jsou to pornocomicsy o nezletilých Japonkách s obrovskýma očima a CENSORED znásilňovaných mnohachapadlovitými potvorami. Nicméně toto je hentai, s kterýmžto názvem je to také složité, ale to už radši nebudeme rozebírat. Jen obecně řečeno, hentai je označení pro porno v manze (manga se vždy skloňuje podle vzoru žena!) a také anime, tedy animované filmové a televizní tvorbě opět v japonském stylu.

Anime i manga je svět sám pro sebe, kde znovu nalezneme všechny žánry, témata a kvality stejně jako v comicsu. A tudíž Japonsko je jedinou zemí, kde animaci ve filmu zcela běžně a samozřejmě využívají nejen pro dětské záležitosti. Manga samotná je téměř vždy černobílá a vyznačuje se jistou klasickou stylizací postav (velké oči nejsou podmínkou, nezletilost samozřejmě také), často vizuálním zjednodušením a bleskurychlým fázováním (nejen) akce do množství políček. Jedna jediná scéna tak klidně může být natažena na několik knih. Možná nevěříte, ale i když jde o výjimky, je to tak. A konečně, Asie obsahuje množství Japonskem inspirovaných domácích comicsových škol, které přirozeně také musí mít své názvy – jmenujme třeba Jižní Koreu (manhwa) či Čínu (manhua).

Dva vydavatelské extrémy – Japonsko vs. Francie

Dobrá, základy máme za sebou a nyní je čas na trochu tradiční terminologie tradičně zakořeněné v tradičních comicsových impériích. Japonsko je opět výjimka. Comicsy tam sice opět povětšinou vyházejí na pokračování a to dokonce každý týden(!) cca 20-40(!) stran, ale v comicsových magazínech o cca 200 až 850(!) stranách. Teprve když uspějí, mohou být znovu vydány v sebraných knihách. A jak tuto zátěž autoři zvládají? Vynecháním barvy, někteří jednoduchostí kresby (jiní jdou naopak do opačného extrému) a začasté detailním rozdělením rolí na hlavního kreslíře a pomocný tým, který tvoří méně důležité části (pozadí atd.).

Belgofrancouzská comicsová oblast naopak stojí na albech. Velkoformátových, tedy minimálně A4, v pevné vazbě a s přesně nastaveným počtem stran původně daným způsobem tisku po šestnáctistránkových souborech. Dříve šlo o 64 stranový rozsah, dnes o 48 stranová alba (podle našeho počítání). Frankofonní lid totiž první dvě strany určené tiráži logicky do díla nepočítá a má tedy 46 a 62 stránková alba.

Ještě donedávna přitom platilo téměř bez výjimky, že jeden, dva autoři zhotovují komplet celý comics. Proto, když alba tvoří sérii (nejčastější varianta), může být rozmezí mezi vydáním jednotlivých dílů klidně rok i více. Tamější domorodci si na své pečlivě ošetřené miláčky rádi počkají.

Jak to dělají v USA

V USA je základem barevný sešit (20-24 stran) tištěný v tzv. americkém formátu, což je o něco vyšší a užší A5. Dnes je přirovnáván k časopiseckému stylu publikování, ať už pro papír s povrchovou úpravou, nebo množství vložené reklamy na cokoliv (kompletní sešity tak dohromady mají standardně 32 stran včetně obálky). Nejsou ale tak daleko doby, kdy papír i kvalita tisku odpovídaly novinové úrovni.

Aby práce při pravidelném měsíčním vydávání šla dobře od ruky, tvoří comicsy několik sehraných tvůrců: scénárista, kreslíř, inker, který vytahuje tuší kresbu tužkou, kolorista pak vše vybarví a letterer vepíše písmo do bublin. Samozřejmě, tak se to dělalo dříve, dnes je koloring povětšinou vytvořen v počítači a to nemluvím o inkerování nebo celé kresbě. Také se rozmáhají i všemožné jiné výtvarné techniky – ať kresby, malby nebo kdovíčeho ještě.

A opět, když se sešitová série dobře prodává, dochází později k jejímu soubornému vydání formou povětšinou brožovaných comicbooků/trade paperbacků (v češtině se stále drží termín comicsbook/komiksbook).

Z tohohle termínu budete (graphic) jelen

Nejpikantnější je ovšem mou osobou již tak dlouho slibovaný termín graphic novel, který se do našeho jazyka překládá různě. Skupina domácích publicistů a teoretiků se se zoufalým, ba téměř heroickým úsilím snaží zavést termín comicsový/komiksový román – ten není sice optimální, ale co naděláme (problematické na něm je, že román je spojován převážně s literaturou). (I když…) Více o graphic novel a vzniku překladového termínu comicsový román zde.

Ale k jádru. Co že to ten komiksový román saprlote vlastně je? Formálně jde o dílo, které původně nevyšlo formou sešitů (ať už jako série či uzavřená minisérie), ale bylo publikováno rovnou v celku v jediné knize. Obecně je ale používán především jako komerční nálepka pro každý comics, který se vydavatel snaží prodat široké necomicsové veřejnosti nebo intelektuálům. Obě skupiny by totiž nemusely přežít fakt, že čtou něco tak směšného a nekvalitního jako comics. Ale graphic novel, mno, to už je samozřejmě něco úplně jiného. S tím souvisí i další oblíbený trik – totiž že jako comicsový román jsou označována zvláště kvalitní či „umělecky hodnotná“ díla, pardon, comicsy.

Strip(týz) na konec

A na závěr ještě jedna čistě formální, ale o to významnější kategorie – strip. Jde o proužek (strip) za sebe řazených obrázků – dvou až čtyř. Obsahuje uzavřený vypravěčský oblouk, většinou pointovaný vtip. Povětšinou jde o provázanou řadu. U nás je to nejslavnější a nejúspěšnější forma comicsu – za všechny tituly jmenujme Garfielda –, která je pro svou skladnost oblíbená zvláště v novinách. To samozřejmě víte, ale co už možná ne, že toto je skutečná praforma moderního comicsu, který – jak jsme si řekli minule – povstal právě v novinách ve formě stripů. Přesný proces vzniku názvu comics je pak pouhým spojením slov původního označení pro stripy – comic strips.

A to je vše. Právě se z vás stal salónní comicsář schopný před dámami/pány předvádět svoje hluboce dalekosáhlé znalosti. Nu, nemysleli jste si, že to půjde snadno, že ne? Blufování je koneckonců zábavná disciplína a hlubší znalosti se holt musí načerpat dlouhým studiem. Někde ale začít musíme a správný comicsář se pozná podle srdce – protože řečeno s klasikem, když comics milujete, není co řešit. Tak vítejte.

Příští pátek půjdeme zase o kousek dále a (nejen) na příkladu comicsové negramotnosti si ukážeme, co to tedy znamená „číst“ comics a jak tato umělecká forma vlastně funguje. Nebo si raději vyslechnete nějaké nadávky na téma překladu názvu jistého autorova oblíbeného comicsu?