Od letního bytu přes chalupu až na konec světa

Že by léto mělo být pokud možno nezapomenutelné, věděli Češi už před sto lety. Ale co si pod tím představit konkrétně? V každém desetiletí zněla odpověď na takovou otázku jinak.

1900 - 1910 Vlastenci na cestách

Na počátku minulého století každá jen trochu lepší česká rodina vyrážela na letní byt, i kdyby to mělo být z Prahy jen do Říčan nebo do Černošic. Budovaná letoviska nabízela stejný komfort jako ve městech, ale s přírodou okolo. Vlastenecký trend doby potom velel: Češi, poznávejte Moravu, a Moravané, jeďte do Čech.

Jeden z předválečných turistů, Jan Havelka, v knize Cesty po Moravě popsal, jak má vypadat zavazadlo takového vlasteneckého cestovatele. Jeho nejdůležitější součástí byl tlustý sešit s poznámkami, který si cestovatel chystal dopředu celý rok. "Poznamenal jsem si tu za dlouhých večerů zimních všecky památnosti a znamenitosti těch krajin, kudy tentokráte povandrujeme... Vše, o čem v knihách jsem se mohl dočísti, co od přátel krajin těch znalých mohl jsem vyzvěděti, vše tu hezky pohromadě."

Součástí zavazadla dál byly: zpěvník národních písní (protože "veselosť jest polovičním zdravím"), mapa (vlastnoručně vyrobená podle podrobných map vojenských), dalekohled ("abych i do dálky řádně se mohl rozhlédnouti"), dvě pouzdra plechová ("jedno lihem naplněné určeno ku sbírání brouků, jedno na motýle a hmyz létací"), herbář, kompas, tlakoměr ("abych výšky hor podle tlaku vzduchového mohl určovati"), deštník ("věrný druh procházek mých"), deník a náčrtník. "Toť tedy cestovní mé muzeum, cestovní má pracovna... Něco maličko čistého prádla ještě, a mám vše pohotově."

1910 - 1920 Objevování Slovenska

V letech před válkou Češi stále častěji zajížděli také na Slovensko. Své nejbližší slovanské bratry do té doby moc neznali, oddělovala je správní hranice mezi rakouskou a uherskou částí říše. "Jsou tam teplá a úrodná údolí, ba i požehnané roviny, kde se daří řepa, mající více cukru než řepa česká a moravská," vábil vandrovníky učitel Karel Kálal. "Řeky jsou veliké a splavné, potoků množství. Po stráních rostou hojné lesy a krášlí kraj. Lid slovenský je zbožný, skromný, trpělivý, pracovitý a poctivý. Je také nadaný, zpívá krásné písně a má vábné národní kroje."

Čech měl jezdit na Slovensko nejenom kvůli turistice, ale hlavně proto, aby tam materiálně a kulturně podpořil bratry úpící pod maďarským útlakem. Povedlo se to. Od roku 1918 už se z českých zemí jezdilo na Slovensko ne do ciziny, ale ke svým.

1920 - 1930 Čas trampingu i lázeňských hostů

Ve dvacátých letech se hrnul do přírody celý národ. Hlavně mladší městská generace, lidé nucení trávit dosud pracovní volno doma, objevili kouzlo trampingu. V takové vzdálenosti, aby byly dosažitelné vlakem, začaly vznikat okolo velkých měst trampské osady. Kdo aspoň jednou v roce nezazpíval s kytarou u táboráku Rikatádo, ten jako by nežil.

Ožily i české řeky. Poté, co sportovní průkopník Josef Rössler-Ořovský v roce 1910 sjel Vltavu v kánoi od soutoku s Malší až do Prahy (jeho manželka absolvovala tu samou cestu jako první česká žena o dva roky později), se Češi stali vodním národem. Každá větší řeka měla desetitisíce svých vyznavačů, kteří na ní prožívali léto. Ján Čáka v knize Zmizelá Vltava uvádí, že v roce 1930 bylo jen v Praze a okolí v provozu 2500 kánoí. Pořádaly se velké říční vodácké závody: protože ještě neexistovala vltavská kaskáda, jel se nejznámější z nich z Českých Budějovic do Prahy - nonstop, tedy také v noci.

Češi uvyklí mondénnějšímu životnímu stylu mířili do lázní. Kromě těch tradičních, západočeských, vznikala četná menší letoviska, u kterých se často ani nežádalo, aby měla vlastní minerální pramen - jezdilo se tam za reprezentací a poklidným životním stylem.

Jako jedny z mnoha šly nahoru třeba rašelinové a slatinné Lázně Bohdaneč. Vědělo se, že do tohoto letoviska nedaleko Pardubic jezdí spisovatelka Růžena Svobodová a že si tamní bahenní koupele chválil skladatel Leoš Janáček. Do Bohdanče zavítali prezidenti Masaryk a Beneš, četní ministři pražské vlády i premiéři Udržal a Švehla - ten tam dokonce v roce 1927 oslavil sté výročí vynálezu ruchadla bratranci Veverkovými.

1930 - 1940 Podkarpatská Rus, Jugoslávie, Sluneční zátoka

Protože od českých učitelů, vojáků, policistů a úředníků působících na Podkarpatské Rusi docházely do českých zemí zprávy o úchvatné přírodě v nejvýchodnějším cípu země, vydalo se nemálo turistů tímto směrem. Podpořily je v tom knihy Ivana Olbrachta, Vladislava Vančury, Karla Čapka a dalších autorů.

Bohatší lidé mířili do Jugoslávie. Sympatie k Jihoslovanům měli Češi už od rakouských dob, po roce 1918 jen taktak nevznikl společný stát, a tak se mezi válkami stal aspoň Jadran "českým mořem". Pražské turistické kanceláře nabízely klientům pobyty ve slovinských Alpách i několikatýdenní plavby Jaderským mořem na plachetnici. V lokalitách, jako byly mořské lázně Kupari, město Split a ostrov Korčula, se vytvořily celé české turistické kolonie; pobřeží jižně od Dubrovníku se dokonce začalo říkat Slovanská Riviéra.

Nově se pro prázdninovou turistiku podařilo získat i nejmladší generaci - díky skautskému hnutí, ale také dík spisovatelům, jako byl Jaroslav Novák, který v románu Statečná srdce popsal dvouměsíční chlapecký tábor uprostřed křivoklátských lesů.
Tím nejdůležitějším, kdo probudil v mládeži touhu jezdit do přírody, byl Jaroslav Foglar. Se svým oddílem začal jezdit na tábory ve Sluneční zátoce v Posázaví; hlavně však uměl psát tak, že jeho čtenáři zatoužili po stejných dobrodružstvích, jaká prožili hoši od Bobří řeky, chtěli mít svou vlastní chatu v Jezerní kotlině atd.

"Řeka šuměla dnem i nocí kolem našeho tábora svou uspávající píseň, vzduch byl prosycen vůní pryskyřice a obklopujících nás lesů, louky kolem byly obsypány záplavami barevného kvítí, ve dne jsme se topili v záři slunce, v noci vycházel a kraj svým magickým světlem obléval měsíc."

Kdo to přečetl, ten musel z města. Láska k přírodě většinu Foglarových ctitelů neopustila celý život.

1940 - 1950 Nejdřív válka, potom budování

Druhá světová válka snížila možnosti i chuť cestovat na minimum. Pokud se vůbec jezdilo z měst na venkov, jednalo se o výpravy za proviantem. Že se ale dokonce i při nich dalo tu a tam něco vzrušujícího zažít, ukázal třeba Josef Škvorecký v knize Prima sezóna: v povídce Hotel pro sourozence popisuje, jak dopadl výlet Dannyho Smiřického a jeho dívky Aleny, když se vydali na kolech na Šerlich pro med.

Ani v prvních letech po válce se s cestováním neroztrhl pytel, lidé měli jiné starosti. Budovatelské nadšení, ať skutečné či předstírané, vytvořilo novou představu ideálního léta: člověk, který po celý rok pracoval, namísto dovolené odjede zas na nějakou práci, třeba na některou z mnoha staveb mládeže.

Individuální turistiky, mezi válkami tak oblíbené, ubylo. Místo ní začala vznikat střediska masové rekreace - nejčastěji ze zkonfiskovaných budov, které v Krkonoších, na Šumavě, v Jeseníkách a jinde dřív patřily odsunutým sudetským Němcům. Zpřístupněny byly také desítky hradů a zámků, které donedávna patřily soukromým vlastníkům.

1950 - 1960 S rekreanty do SSSR i jinam

O tom, jak vypadala dovolená v padesátých letech, dávají celkem přesnou představu filmy jako Anděl na horách nebo Anděl na dovolené. Pracovní kolektiv měl zůstat pohromadě i ve volném čase. Jednou v roce, obyčejně v létě, zastavily veliké továrny na pár týdnů práci a jejich osazenstvo se nahrnulo do zotavoven. Tam o ně pečoval školený personál, který se vedle ordinování odpočinku ve správných proporcích staral i o případnou kulturní vložku a politickou agitku. Jedlo se stejné jídlo, bydlelo ve stejných pokojích. Občas se jelo autobusem na výlet: když někdo během cesty potřeboval na záchod, řidič zastavil u lesa a poslal pány vpravo, dámy vlevo (tak se to dělalo i v pozdějších dekádách).

Cesty do zahraničí byly čímsi výjimečným, a pokud se někomu poštěstilo, jel za odměnu do Sovětského svazu: družit se s tamními dělníky a kolchozníky a prohlížet si tu část země, kterou pro zahraniční turisty vyhradila všudypřítomná KGB. O cestopisech, které po návratu psali nadšení komunističtí cestovatelé, by se ještě dnes dala napsat studie s názvem Podíl ideologie na totálním oslepení člověka.

Jet kamkoli jinam než do Sovětského svazu bylo privilegiem, o jakém se normálnímu smrtelníku nesnilo. Knihy cestovatelů, jako byli Hanzelka a Zikmund, se četly jako zprávy o zemích, do kterých se čtenář nikdy nedostane. Když se koncem padesátých let začaly poměry pomalu oteplovat, vzbudily senzaci civilní cestopisy, jako Werichovy Italské prázdniny: oni ti kapitalisté jenom nelžou a nekradou, ale normální lidé tam u nich žijí normální život!

1960 - 1970 Kdo má auto, má i chatu

Šedesátá léta byla "zlatá" i pro lidi dychtivé po cestování. Přibylo volného času, mírně se zvedla životní úroveň. Stále víc Čechů mělo vlastní auto, což změnilo i představu ideální dovolené: mladí muži se začali odvracet od kolektivního vymetání hradů a zámků s řízkem v ruce. Nyní snili o tom, jak uhánějí za volantem sportovní felicie vstříc západu slunce a s blondýnou po boku.

Zrodil se autostop. Protože síť hotelů byla řídká a ovlivněná obecným šlendriánem, přesunul se i cíl dovolené do soukromí: šedesátá léta byla ve znamení budování chat a časem celých chatových měst, která svou atmosférou místy kopírovala atmosféru panelových sídlišť, před kterými se turisté pokoušeli uniknout. Státní statistický úřad napočítal v roce 1969 v republice 113 800 chat plus 29 210 chat rozestavěných, počet lůžek v nich se odhadoval až na půl miliónu. Podle sčítání lidu z roku 1970 si takové "druhé bydlení" dopřávalo 190 000 československých domácností. V následujících letech měla tato čísla dál růst.

Postupně se otevíraly cizí země - a v letech 1968 - 1969, když došlo k zázraku v podobě úplného uvolnění hranic, se mnohým podařilo, většinou poprvé v životě, vyjet na Západ. Leckdo tam rovnou zůstal.

1970 - 1980 Éra chalupářů

Konec snu o zlatém věku se v turistice projevil uzavřením hranic. Na dalších dvacet let nás měl ostnatý drát uchránit před všemi nebezpečími, která hrozila ze Západu. Z chat se stal symbol nového životního stylu: teď šlo o to, co nejrychleji přestát týden v práci, aby se člověk v pátek v poledne přesunul na chatu a objevoval tam smysl života dílem v kutění, dílem v nicnedělání. Sociologové si lámali hlavu nad tím, jak je možné, že "se stejnou péčí, ne-li větší, s jakou se člověk věnuje interiéru svého prvotního bytu, věnuje se i druhému" - ale vysvětlení bylo prosté: někde se prostě přirozená lidská energie, jinak odevšad potlačovaná, projevit musela.

Poté, co Československá televize v polovině sedmdesátých let odvysílala seriál Chalupáři, se roztrhl pytel i s rekonstrukcemi původních vesnických stavení. Přišel čas přebudovaných kapliček nebo "mlejnů" a kol od žebřiňáků zavěšovaných na obílená venkovská průčelí.

Pod heslem Poznej svou vlast byli lidé tlačeni k názoru, že návštěva Paříže, Londýna nebo Vídně je zážitkem, který stačí odbýt v kině. Šňůry aut mířily každé léto k socialistickým mořím - k chladnému východoněmeckému či polskému Baltu, do Bulharska k Černému moři nebo alespoň do Maďarska na Balaton. Kdo strávil dva týdny v kempu, měl záruku, že bude mít zbytek roku o čem vyprávět.

1980 - 1990 Čas devizových příslibů

Možnosti vycestovat se proti minulé dekádě moc nezměnily; protože však přibylo aut i majetných lidí (samozřejmě pouze na komunistické poměry), přibylo i těch, kdo se mohli chlubit, že strávili léto v zemi, která byla ve srovnání se Západem ještě "hodná", zároveň však nabízela skoro západní životní úroveň. Jet do Jugoslávie stálo mnoha lidem i za bolestiplné shánění víz a deviz: když člověk zalehl pod slunečník někde na jadranské pláži a koupil si k tomu západní noviny, mohl mít na pár chvil iluzi života ve svobodném světě. Šetřilo se na to často celý rok, ale těm, kterým se poštěstilo, to stálo za to.

Ubohé počty lidí, jimž režim umožnil vyjet na Západ, se shora nejčastěji vysvětlovaly nedostatkem tvrdé měny. Nemá-li stát dolary a marky, nemůže své občany ven pouštět, pravilo takové vysvětlení, protože by tam pak coby chudáci dělali socialistické vlasti ostudu.

Škála domácí rekreace se v osmdesátých letech rozrostla o značný počet takzvaných památek revolučního a dělnického hnutí. V Dědicích u Vyškova tak lidé nejenže mohli nakouknout do rodné jizby Klementa Gottwalda, ale mohli se vydat i na lesní túru Gottwaldovou stezkou; v Hroznatíně na Českomoravské vysočině byl zpřístupněn rodný dům dalšího prezidenta Ludvíka Svobody atd. Uvedené památky se většinou stávaly cílem školních výletů, protože děti se takovým návštěvám nemohly moc bránit.

1990 - 2008 Do celého světa

Demonstranti na Václavském náměstí snad ještě provolávali svá hesla, když se první hranaté autobusy značky Karosa vydaly z různých koutů vlasti za objevováním Západu. Přišel čas paštik Májka, bleskově konzumovaných ve stínu Kolosea či Louvru, a polévek z pytlíku, klohněných na dálničních odpočívadlech. Mezi nejprodávanější knižní tituly se zařadily publikace s názvy jako Evropou s prázdnou kapsou či Autostopem kolem světa. "S prázdnou kapsou se samozřejmě nemůžete vydat lanovkou na Eiger," radilo se v první z nich. "Proč ale vzhůru nevyrazit pěšky?"

Zprvu to vypadalo, že se skoro všichni Češi rozhodli zbrázdit na bicyklech vzdálené kontinenty, nakonec se však většina z nich vrátila ke klidnějšímu a solidnějšímu pojetí dovolené. V devadesátých letech ji mnohým Čechům symbolizoval Václav Fischer se svou cestovní kanceláří (než zkrachoval). Ke vzrušujícím zážitkům patřilo na dovolené i čekání na to, zda během cesty zanikne cestovní kancelář.

S přibývajícími lety možností, jak prožít dovolenou, přibývalo. Mnozí dávali přednost aktivnímu sportu a trávili ji na kolech, na divoké vodě, na koních a ve velehorách. Evropské země jako cíl přestávaly stačit, takže se oblíbenými stávaly země rovníkové Afriky nebo Karibiku, ale třeba i Nepál nebo Antarktida. Nebylo však málo ani těch, kdo poté, co projeli Evropu a svět, se vrátili k cestám po rodné zemi. Poprvé za celé století mohli Češi jezdit na dovolenou bez omezení.

Pavel Kosatík, foto: HN - Zuzana Šmajlerová a archiv (původně publikováno v roce 2004 v magazínu Víkend)

Chcete se podělit se svými vlastními vzpomínkami na minulost české dovolené? Pošlete nám je ZDE.