K čemu je dobrá literatura

Většina Čechů, která prošla středním školstvím postkomunistické doby a byla jím natolik otrávena, že neměla chuť nadále se zabývat samostatnou četbou literatury či studiem humanitních věd, se domnívá, že smysl takového studia spočívá v bezduchém memorování seznamů autorů a děl, které neslouží žádnému „užitečnému“ cíli kromě složení nějaké zkoušky.

Literatura je tak přiřazována k uzavřenému světu intelektuálů, kteří se podle stereotypu (využívaném například nacisty) naprosto nehodí k praktickému životu. Mezi nimi jsou pro studenta zvlášť nebezpeční „grafomani“ typu Jaroslava Vrchlického - množství jeho textů se pak stává noční můrou před písemkou, zvláště pokud učitel vyžaduje jejich kompletní znalost včetně dat vydání (málokdo je ale naštěstí takový sadista). Podobný seznam je obtížně naučitelný, zejména pokud student jednotlivá díla nečetl a nedokáže si s nimi v mysli spojit jakoukoli informaci, která by se mu naopak vybavila na základě zážitku z četby.

Vina ale není ani úplně na straně studenta, ani úplně na straně učitele, vina je zejména v systému, jehož jsou oba pasivními oběťmi. Žijeme v době, která ještě nedokázala najít své hodnoty a často se spokojí s jednoduchou negací doby předchozí. Patrné je to například právě ve středním školství, kde se u dříve oslavovaných děl obrací znaménko a spisovatelé jako Julius Fučík jsou zatracováni, vysmíváni či vůbec zamlčováni. Literatura ale není politika, i když ji v našich dějinách často zastupovala.

Učitel, který byl odchován vysokými školami vedenými straníky, si často se změněnou situací neví rady. V marxismu sloužila vybraná díla jako ilustrace vládnoucí ideologie, jiná díla byla naopak shledána ideologicky „závadnými“, a proto byla ze školních osnov vyloučena (není zapotřebí dodávat, že při důsledném přístupu by z české literatury zmizelo takřka vše kvalitní, takže musela být například Božena Němcová traktována jako předchůdkyně socialistické literatury). Dnes je situace jiná. Ministerstvo blahovolně schvaluje jako učební materiály knihy leckdy velmi pochybné úrovně, ale všeobecný návod, co v díle hledat, neexistuje. Nehledá se tedy nic a prázdnotu vyplňují ony telefonní seznamy. To navíc v podstatě odpovídá soudobé ideologii hledající „fakta“ a odmítající veškeré „spekulace“ (což není nic nového, také marxismus se odvolával na svou „vědeckost“ a „objektivitu“).

Literatura a náš vztah ke světu

Britský psychiatr Anthony Daniels píšící pod pseudonymem Theodore Dalrymple ve své knize bystrých postřehů ze života dnešní společnosti Život na dně vykresluje atmosféru všeobecné pasivity, podvědomého zoufalství, výmluv, zbavování se osobní odpovědnosti a odvolávání se na „osud“ či „nepříznivé okolnosti“. Pro mezilidské vztahy je jediným pojítkem potřeba a touha „užít si“ okamžiku, o druhého tu vlastně ani nejde, tedy přesněji, o jeho duši tu nejde:

„Nejenže mezi muži neexistují prakticky žádné rozdíly, tedy kromě náhodné kvality jejich fyzické přitažlivosti, ale chyby lze napravit jednoduchým prostředkem: odejít od partnera, či partnerů, jichž se to týká. Tím pádem lze sexuální vztahy navazovat, aniž by jim člověk věnoval hlubší úvahu než tomu, co si dá k snídani.“

Člověk nerozumí druhému, což je logický následek toho, že ho většinou neposlouchá. Kde chybí komunikace, nastupuje násilí. Dalrymple píše o mnohých profesních zkušenostech se ženami, pro které bylo násilí partnera jediným důkazem toho, že o ni stojí. Člověk postmoderní doby relativizace všech hodnot nerozumí ani sám sobě. Sebevraždu často páchají lidé, kteří nevědí, jak žít. Ve světě bez smyslu zůstali jeho znudění obyvatelé, kteří zoufale hledají únik (někteří ho nacházejí v novém náboženství - sportu, jiní v hromadění zisku, jiní v drogách umožňujících sobotní zapomenutí na hořkost předchozího týdne):

„Častokrát jsem požádal pacienty, které jsem navštívil u nich doma a kteří právě seděli před obrazovkou, aby mi popsali, co právě sledují – odezvou vždy bylo jen netečné ticho pramenící z neschopnosti to vyjádřit či z nepochopení. Člověk by se mohl ptát stálého návštěvníka opiového doupěte na obsah jeho vědomí, jako se může ptát dnešních televizních diváků na jejich.“

Dalrymple píše o šířící se averzi ke vzdělání, což je o to varovnější, že se zmiňuje především o situaci v britské společnosti, kterou mnohdy vnímáme jako vzor kultivovaného západního světa. Mladí lidé se často nedokážou koncentrovat na činnost vyžadující aktivizování vůle po dobu delší než pár minut. Život ve stálé přítomnosti je ale velmi bezútěšný: jednak se tímto způsobem podle známé historické poučky stále znova opakují chyby minulosti, jednak se nesměřuje za nějakým cílem a člověk odejde, aniž by něco podstatného prožil a něco podstatného po sobě zanechal.

To je ale zřejmé vykolejení a podvědomé hledání řádu v atmosféře všeobecného chaosu (lhostejno zda jde o tak bizarní pokusy jako „učení“ sekt či „pravidel“ mafiánských gangů) dokazuje, že člověk potřebuje najít nějaký smysl života, najít sebe sama. Navíc, jak zdůrazňuje britský neomarxistický kritik Terry Eagleton, duchovní prázdnota naší kultury je velkým handicapem v konfliktu s islámem, pro který je jeho duchovní podstata životně důležitá.

A právě zde může fungovat literatura. Nikoli ve smyslu memorování po starém pruském způsobu, které je stejně tak produktem bezradnosti dneška. Ale ve smyslu skutečného čtení.

Spisovatel do svého díla zakódoval svůj pohled na svět, svůj „světový názor“. Tak například Karel Hynek Mácha se v Máji vyznal ze svého zklamání nad lhostejností přírody, která se snaží jen o přežití druhu a nezajímá ji lidská láska, ze svého osamocení uvnitř soudobé společnosti, která mu nerozuměla, a ze svého hledání Boha. Máj má vskutku daleko k sentimentálnímu mýtu o Máchovi, který pěstuje například Myslbekova socha na Petříně a který bohužel přežívá dodnes na českých školách. To ale čtenář zjistí, až si místo nudných příruček (zábavných snad jedině svými generalizacemi a nesmyslnými tezemi) typu Školní četby na dlani vezme do ruky Máchovo dílo.   

Nemusíme s Máchovým pohledem na svět souhlasit, přestože i toto více než sto sedmdesát let staré dílo má co říct dnešnímu čtenáři. Ale při četbě si jeho pohled konfrontujeme s tím svým, což nám umožňuje uvědomovat si své vlastní hodnoty. Kromě toho si rozšiřujeme slovní zásobu, nezbytný předpoklad pro získání schopnosti popsat své pocity v komunikaci s druhými. A dále: identifikace s některou z postav díla během četby znamená částečné potlačení vlastního „já“ ve prospěch hlasu druhého – je to tedy trénink naslouchání, tolerance, lásky.

Student však nezískává schopnost číst od přírody, musí se to od někoho naučit. Zcela zásadní role učitele a jeho odpovědnosti by měla být zřejma především vládním představitelům, kteří v rozporu se svým volebním programem omezují prostředky na financování vysokých škol humanitního směru (viz například článek Petra Bílka v Britských listech 26. 9. 2008). Střední škola dostává do rukou mladou generaci ve fázi jejího dospívání a věnuje se její výchově. Je nepochybné, že nás tato fáze života značně poznamenává. Jde o to, aby to byl vliv co nejvíce pozitivní.

Ve výuce literatury by se měl student naučit, jak číst texty (což se hodí pro veškerou oblast lidské činnosti, nejen pro literaturu) a jak se jejich prostřednictvím lze duševně „kultivovat“. Státu by mělo na podporování tohoto procesu záležet především z toho důvodu, že se tu jedná o budoucnost celé společnosti. Samozřejmě existuje i druhá varianta – zcela neadekvátní přístup vlády k vysokým školám může přispět k tomu, že budoucí společnost bude ještě více bezduchá než ta dnešní. Občas je obtížné si to představit.