Finanční krize a její 100 let ignorované vysvětlení

Panika střídající se s euforií na burzách, krachující banky a pojišťovny, masivní opakovaná pomoc americké vlády v řádu stovek miliard dolarů pro nezodpovědně investující finanční domy a jejich postupné postátňování. To jsou hlavní témata posledních několika dnů všech (aspoň trochu) nebulvárních novin na světě.

Téma finanční krize se přetřásá od loňského léta, tehdy ještě pod názvem hypoteční krize. Byly to totiž právě hypotéky, na kterých se finanční nerovnováha projevila jasně jako první. Od té doby následovala série vyvlastnění domů na základě nesplácených hypoték, dramatický pokles cen nemovitostí, pokles výstavby, a skrze finanční trhy tzv. úvěrová krize atd. atd.

Kdo předpověděl krach vedoucí k Velké depresi

Otázky zněly „Proč a kde se problémy vzaly? Jak dlouho potrvají?“ Analytici se vesměs shodovali, že problém spočívá v příliš lehkomyslném poskytování hypotečních úvěrů nepříliš bonitním lidem. Ohlašovaný konec problémů se však postupně posunoval z loňského roku do začátku letošního a po té, co optimistické hlasy oznamovaly konec krize do léta, jsme po prázdninách zažili snad největší jednorázovou proměnu Wall Streetu v dějinách. Otázky teď znějí: „Rozumějí analytici tomu, co se odehrává? Existuje teorie, která vysvětluje, proč zažívají trhy takové otřesy?“

Odpověď na první otázku je: „Zřejmě ne.“ Odpověď na druhou: „Zřejmě ano.“ Tolik hledané vysvětlení totiž nabízí tzv. rakouská škola. Lesk jí dodává to, že má stejné vysvětlení již od počátku minulého století, kdy její čelný představitel Ludwig von Mises na základě „rakouské teorie“ předpověděl i krach bank a burz, který předcházel Velké depresi třicátých let. Přesto stojí tato škola stále na okraji hlavního proudu ekonomie a její varování nejsou veřejně známá, přestože se opakovaně potvrdila. Proč?

Finanční otřesy způsobují vlády a centrální banky

„Rakušané“ totiž neházejí líbivými frázemi o tom, že svobodný trh je nestabilní a musí do něj zasahovat „moudrá“ vláda, nenabízejí populistická řešení v podobě viditelné ruky mocného státu. Naopak. Poukazují na to, že za finanční nestabilitou stojí právě vlády a jimi zřízené centrální banky. Od jejich vzniku se totiž datují podobné finanční bubliny a hospodářské cykly. Problémem je podstata současných peněz, které nejsou vázány na žádnou reálnou hodnotu. Druhou příčinou je pak tzv. morální hazard.

Většina lidí si dnes nedokáže představit existenci peněz bez centrální banky. Ale peníze existují ve skutečnosti mnohem déle. Platidla osvobozující lidstvo od přímé směny zboží za zboží vznikala spontánně a dlouhá staletí, až ve většině případů dospěla k drahým kovům. Tyto peníze stvořené trhem měly svou stabilní hodnotu, stejně jako měl stabilní hodnotu i daný drahý kov. Protože však přenášet zlato, stříbro nebo jiné kovy nebylo příliš pohodlné, časem se vyvinuly bankovky, které vydávaly jednotlivé banky proti určité hmotnosti vzácného kovu. Každá bankovka tedy byla kryta něčím s reálnou (trvalou) hodnotou.

Názvy měn, jako třeba libra, odkazovaly nejen na samotný název měny té které země, ale hlavně na množství zlata v minci. Dnes tomu tak není. Vznik centrálního bankovnictví postupně umožnil odloučení reálné hodnoty, kterou představovalo zlato, od bankovek a mincí. Na rozdíl od dřívějších dob, kdy lidé prostě dobrovolně směňovali zboží za zlato (nebo bankovky kryté zlatem), dnes vlády zákonem nutí své občany, aby přijímali měnu řízenou centrální bankou, a bankovky, které nemají žádnou reálnou hodnotu… To ale není vše.

Peníze bez hodnoty

Dnešní systém navíc umožňuje komerčním bankám „rozmnožovat“ bezhotovostní peníze. Když si u české banky uložíte 100 korun, banka vám ji sice připíše na účet, ale z této stokoruny musí v podobě mincí a bankovek držet jen 2 koruny. Zbytek může půjčit někomu dalšímu. Ten člověk si oněch „zbylých“ 98 korun zase uloží u banky a ta z této částky může opět 98 % půjčit dalšímu zájemci atd. Podobně je tomu i v dalších státech.

Ačkoliv mnoho lidí penězi svým způsobem pohrdá, jsou to právě peníze, díky kterým výrobce chleba, obuvi nebo oblečení ví, kolik vyrábět zboží. Pro ekonomiku jsou totiž životně důležité tzv. cenové signály, které v sobě nesou miliony dílčích informací o změnách v poptávce a nabídce, a které tak ukazují, co se má vyrábět, za jakou cenu a kdo je v jaké výrobě efektivní. Nemám zde prostor pro popis všech souvislostí, nicméně možnost centrálních bank tisknout nekryté peníze a možnost komerčních bank tyto peníze dále „nafukovat“ vede k velmi nepříjemným okolnostem. Popsané cenové signály jsou touto praxí totiž značně narušeny.

„Nafukování“ peněz vede k přehnanému a neopodstatněnému optimismu, že se ekonomice daří lépe, než tomu tak ve skutečnosti je.  Podle „Rakušanů“ jsou první na řadě, kdo dostanou „nové peníze“ obvykle kruhy blízké burze, jako velké banky apod., a proto se „nadbytečné peníze“ projeví hlavně na burze mnohonásobným růstem cen akcií mimo realitu daných podniků. A následně (opět není prostor k podrobnému popisu) jejich pádem (české developerské tituly za poslední rok o 80 %). Podobný scénář připisuje rakouská ekonomie i realitnímu trhu. Můžete si to zkontrolovat, článků o současné krizi je dost a dost.

Vlády řešení nechtějí, odstraňují jen příznaky

Rakouská škola nicméně upozorňuje, že právě tento proces propadu a problémů je tou ozdravnou fází, podobně jako horečka v nemoci. Vlády a centrální banky však vždycky hledají způsob, jak této napohled nepříjemné fázi zabránit. A tak do systému pumpují další peníze (Bushova administrativa nutí Kongres v USA schválit neuvěřitelných 700 mld. dolarů), které však skončí buď inflací, nebo jen oddálením problémů do budoucna. Navíc tím posilují tzv. morální hazard, díky kterému jsou banky při investování a nakládání s penězi vkladatelů méně obezřetné, protože jsou si vědomy toho, že náklady na případný neúspěch neponesou ony, ale daňoví poplatníci v případě pomoci přímo od vlády, nebo všichni spotřebitelé v případě natisknutí dalších peněz, které způsobí jejich znehodnocení a inflaci.

Finanční nestabilita je také způsobena tím, že centrální banky mají pravomoc určovat, nebo přesněji řečeno být hlavním faktorem při určování úrokových měr, tedy řekněme jakési ceny peněz. A stejně jako je centrálně plánovaná ekonomika neefektivní, protože v ní neurčuje ceny trh prostřednictvím nabídky a poptávky (čímž mrzačí zmiňované cenové signály zahrnující miliony drobných informací), musí být každé takové centrální rozhodování i o úrokových mírách neefektivní, nepřesné a v každém případě horší, než jak by to dělal trh.

Navíc jsou při současné praxi centrálních bank souvislosti se zahraničním obchodem a kurzem měny, které jsou na USA krásně vidět, ale to už by bylo opravdu na jiný článek. Podstatou tohoto textu bylo ukázat málo známé vysvětlení některých souvislostí toho, co se právě děje, a poukázat na to, že další zásahy státu přinesou příště ještě horší problémy, než jaké jsou nyní, protože stát nikdy nedokáže reagovat tak pružně a přesně.

Již nyní dělá především vláda USA vše proto, abychom my zase měli o čem psát… „Díky!“