Mnichov 1938 jako česká cesta od Západu k Východu

Podepsání Mnichovské dohody přesně před sedmdesáti lety hraje v českých dějinách zásadní roli. Jednak se kapitulace zařazuje do „slavné“ tradice prohraných bitev (tedy k Lipanům a Bílé hoře), v nichž český národ (v mytickém podání) nebyl poražen silou zbraní, ale vlastní nesvorností či „zradou“ spojenců. Historik Jan Tesař v tomto mýtu vidí potřebu protektorství a rezignaci na vlastní odpovědnost:

„ ‚Chtěli jsme, ale nebylo nám to umožněno‘ je otevřené všem: dává satisfakci těm, kdo opravdu chtěli, a zejména alibi pro většinu těch, kteří si oddechli – takže vlastně národ skvěle sjednocuje.“

Ale především, Mnichov ve svých důsledcích vede v české společnosti k mohutnému obratu nalevo, který má své vyvrcholení v poválečném vítězství komunistů ve volbách. Edvard Beneš, muž první republiky, promýšlel během druhé světové války jakousi syntézu socialismu a parlamentní demokracie a od „zrádců“ ze Západu se stále více přikláněl k Sovětskému svazu. Bolševizace myšlení zasáhla kromě něj i mnoho dalších dříve liberálních osobností. Je třeba dodat, že vztah k Sovětům nebyl prost mnoha iluzí. Čeští socialisté si do země na Východě projektovali svůj ideál spravedlivé společnosti a poválečná politika Sovětského svazu v Československu pak u nich vedla k bolestnému prozření (to se týkalo například Františka Halase, ale i S.K. Neumanna, jehož osobní nesouhlas s režimem byl zamlčen a nahrazen oficiálním kultem jeho osobnosti).

Skutečná situace v Sovětském svazu nebyla v Čechách příliš známa, už jen z důvodu omezených možností cestování. Když už někdo do Ruska skutečně odcestoval, zpravidla podlehl vizuální síle připraveného divadelního představení. Historik Igor Lukeš zachycuje Benešovy dojmy z návštěvy Sovětského svazu v roce 1935:

„Vyprávěl [Beneš] o prosperujících kolchozech a továrnách plných šťastných dělníků a rolníků, placených a živených lépe než v samém Československu. Zmiňoval se i o tom, že k životnímu standardu prostého sovětského občana patří strávit každý rok s celou rodinou šest týdnů na Krymu. Zásobování obyvatelstva bylo podle něj na vynikající úrovni, což měla potvrdit i jeho žena, která se prý vydala po nákupech a nenarazila nikde na nedostatek zboží. Nejdůležitější informací Benešova sdělení bylo, že komunismus jako ideologie kvapem mizí. Stalin byl ‚laskavý, pozorný a vstřícný‘ a sám si byl vědom neúčinnosti komunistické propagandy za hranicemi Sovětského svazu.“  

Poezie jako seismograf doby

Zatímco prestiž prvorepublikových politiků v mnichovských dnech rapidně klesala, z nastalé situace těžila především komunistická strana svým (propagandistickým) lpěním na „obraně státu“ – a česká kniha.

Náklady básnických sbírek českých autorů se v této době zmnohonásobily, dosáhly do té doby nejvyšších čísel v historii (těžko si v dnešní době představit, že by se prodalo například 26 000 kusů jedné knihy veršů). Vzhledem k tomu, že manévrovací prostor české politiky byl po podepsání Dohody, v takzvané druhé republice, omezen snahou o vybudování co nejvýhodnějšího vztahu s Německem, byla to česká kultura, která opět (například po obrozenské periodě) převzala hlas politiků coby hlasatelů občanských zájmů. Lidé, jejichž identita československých občanů byla přes noc v troskách, pociťovali pochopitelnou potřebu o něco se opřít a kupovali ve velkém českou klasiku, upínali se k četbě o slavné minulosti národa, která měla být rovněž nadějí v lepší budoucnost.    

Básník se stal uznávanou autoritou v národě. Zatímco ve dnech zářijové mobilizace čteme svědectví ve verších o jednotě národa ve zbrani a o odhodlání bojovat, po Mnichovu přichází otřes, zklamání, deziluze, zoufalství. Ladislav Stehlík je mezi těmi, kdo se zapojují do kritiky západních velmocí, obviňuje Francii, která nesplatila českým legionářům pomoc za první světové války. Křehký lyrik Jaroslav Seifert, autor Maminky, lituje, že nedošlo ke konfliktu (jinými slovy říká totéž, co například ve své písni 1938 Daniel Landa):

„jaký to byl jas

v té noci, když se všechno zatemnilo

a každý jako stín se schoulil ke kmeni.

Já vím, já vím, že líp by tenkrát bylo

zaslechnout dunění.“

Masarykovská ideologie, která zobrazovala Čechy jako „boží národ“, který má svět naučit „humanitě“, se v mnichovských dnech transponuje do obrazu Čechů jako mučedníků za lepší svět. Takto píše nedůležitý Jiří Zhor:

„praotče Čechu, proč právě sem

svůj lid jsi vedl, a v tuto zem?

Nebezpečnou zem, jež nepopřeje oddechu chvíli?

Abyste byli božím národem.

Abyste většími nad velké byli.“

Druhou republiku provázejí mnohé básnické rady, aby si národ nadále hleděl především sám sebe a nespoléhal na jiné, ale potřeba protektora se záhy objevuje znovu, a to v souvislosti se sugestivní otázkou: „Kdo nás pomstí?“ To je samozřejmě ve značném rozporu s ušlechtilými touhami Masarykova národa. Starozákonní pomsta je najednou morálním příkazem.

Po okupaci zbytkového území Čech a Moravy v březnu 1939 se nálada stále více brutalizuje a jazyk básní stále více militarizuje. Český národ touží po válce, což je paradoxně jeho jediná možná záchrana. Čestmír Jeřábek, masarykovský liberál, si během války vede deník, který později vydá pod názvem V zajetí Antikristově, na jehož stránkách se dočteme o živočišné nenávisti k Němcům:

„Pohlaváři brněnských Němců scházívají se ve svých vilách, ukradených Židům, a dlouho do noci oslavují vraždy, spáchané na Češích. Pořádají se hostiny a víno teče proudem. Hitlerovská mládež je voděna do Kounicových kolejí, aby se kochala pohledem na popravované oběti a aby tak zocelila svá srdce pro příští boj, pro příští války, bez nichž si patrně Německo nedovede budoucí svět představit. (...) V roce 1918 byl učiněn pokus smířit český národní organismus s rozleptávajícím bacilem němectví. Pokus se nezdařil. Proto musí bacil pryč. Kdo by očekával, že se snad změní jeho chemické složení a tudíž i jeho působení na náš národní organismus, očekával by zázraky. Zde běží prostě o přírodní zákon a kdo by před ním zavíral oči, hrál by nesvědomitě o budoucnost národa.“

Ve skutečnosti se Jeřábek sám nakazil „bacilem“ nacismu (všimněme si, že klade rovnítko mezi němectvím a nacismem), totiž jeho slovníkem a především nenávistí k cizímu národu. Němci jsou ďáblové, bestie, ani to nejsou lidé. Odtud vede přímá cesta k českému schvalování bestialit během poválečného „odsunu“. Do české povahy se dostalo něco, s čím se možná i dnes těžko vypořádáváme. Ještě během druhé poloviny devadesátých let se v sociologickém průzkumu respondenti přiznali, že Německo pokládají za největší nebezpečí pro náš národ.

Jeřábek a s ním i mnozí další současníci si zamilovali Sovětský svaz. Imponují mu především jeho válečné úspěchy. Zatímco Anglosasové prý neustále jenom konferují, Sověti „bijí Němce chlapskou pěstí, kde je dopadnou“ (možná si nevzpomněl, že „diskuse“ byla základem Masarykovy demokracie). Elity úpadkového Západu se pak podle něj nemůžou rovnat lidem činu ze Stalingradu:

„Profesor zanechá vyučování a chopí se pušky, aby srazil k zemi vetřelce, jenž se dere do ulic. I ženy setrvávají v pekelné výhni, rovny svým mužům v odhodlání a nenávisti.“

Potřeba ochrany „malého národa“, politická naivita, idealizace budoucího soužití s „velkým slovanským bratrem“, zklamání ze „zrady“ západních spojenců v Mnichově – to vše dopomohlo k tomu, že byli bolševičtí „osvoboditelé“ po válce vítáni. Skutečnost, že Stalin a jeho následovníci ve své politice sledovali především vlastní mocenské zájmy, byla rozpoznána pozdě. Ze sovětské sféry vlivu jsme se pak vymanili až po více než čtyřiceti letech.