Čunkova řešení respektují zákon

Článek pana redaktora Leschtiny (HN 26.9.2008) znovu tepe do vicepremiéra Čunka pro jeho plán asimilace Romů do většinové populace.

Do diskuse k této problematice jsem se již jednou pokusil zapojit po odvysílání pořadu paní Jílkové – Máte slovo – ze 7. února 2008 na ČT 1, na téma problémů českých Romů. Článek mi však žádné noviny nepřijaly. Nebyl totiž v požadované „linii“.Mimo jiné jsem tam uváděl vlastní zkušenost ze soužití s Romy v paneláku na sídlišti Bohnice na konci 70. let. S počátku soužití také moc „neklapalo“, ale tento stav byl jen dočasný. „Naši“ Romové byli přístupní stížnostem spoluobyvatel a nakonec se soužití ustálilo na uspokojivé úrovni pro všechny. Dá se říci, že tito Romové se skutečně integrovali do majoritní komunity jak na pracovištích v továrnách, tak i v bydlišti. Takže za socialistického režimu, alespoň v Česku, taktika integrace Romů měla úspěch. Romové byli donuceni pracovat a posílat své děti do škol, ale zato měli stejně placenou práci jako majoritní populace, možnost zvyšovat si kvalifikaci i stejný přístup k podnikovým bytům.

Po převratu 1989 došlo k idealisticky nereálnému uplatňování lidských práv (volba místa pobytu, zrušení povinnosti pracovat, laxní sociální dohled atd.) a k dogmatickému uplatňování názoru, že stát nemá občany dirigovat a vychovávat, ale že vše vyřeší automatismus trhu. Následkem toho došlo k zastavení integrace a k zesílení segregace Romů. Teprve s velkým zpožděním se začaly řešit problémy se všemi sociálně vyloučenými minoritami (notoricky nezaměstnaných, bezdomovců, narkomanů atd.), zneužívajícími sociální systém.

Dnes falešní humanisté a liberálové mají panu Čunkovi za zlé, že má odvahu mluvit o problémech otevřeně a prakticky je řešit v mezích zákonů. Že chce, aby stát zákony a práva uplatňovat u všech občanů stejně. Panu Leschtinovi vadí rozhodné postupy, kterými chce Čunek situaci řešit. Postupy, při kterých se nebudou porušovat základní lidská a občanská práva občanů, ale které budou jen vyžadovat nerozdílné (negativně, ani pozitivně nediskriminované) dodržování platných zákonů.

Stát, prostřednictvím krajů a obcí, by měl vybudovat a spravovat dostatečný počet sociálních bytů a ubytoven pro všechny sociálně problematické skupiny občanů (Romy, bezdomovce, bezprizorné dětí a vyloučené mladistvé, narkomany atd.). A poskytovat jim sociální služby, velmi důsledně diferencovaně podle jejich kulturní úrovně.

Konkrétně rodiny velmi nekulturní umísťovat do známých „holobytů“, které nemohou příliš „vybydlet“ a nájemné jim automaticky strhávat ze sociálních dávek. Minimální životní potřeby jim poskytovat jen ve věcné formě. Provádět nad nimi trvalý důsledný dohled sociálních pracovníků a policie. Při ohrožení vývoje jejich dětí jim je ze zákona odebírat a umísťovat do dětských domovů. Rodičům byt odebrat a přemístit je odděleně do hromadných ubytoven té nejjednodušší kategorie. Nekulturní a nepřizpůsobivé svobodné umísťovat do „holoubytoven“ za podobných podmínek.

Kulturnější rodiny umísťovat do komfortnějších sociálních bytů na základě nájemní smlouvy na dobu určitou asi tak, jako to udělal právě pan Čunek v době svého starostování ve Vsetíně. Podobně i kulturnější svobodní jednotlivci by byli umísťováni do komfortnějších svobodáren.

Přechod z nižší do vyšší kategorie sociálního ubytování a služeb by byl možný jen při splnění podmínky zlepšení kultury chování konkrétních rodin a jednotlivců.

Nikomu by, z důvodu pozitivní diskriminace, nemělo být tolerováno porušování zákonů nebo pravidel občanského soužití. Obce, policie a soudy by měly postupovat důsledně a u všech občanů stejně. Jen s tím rozdílem, že při volbě opatření nebo trestů konkrétních osob by měly zvažovat jejich individuální mentální, kulturní, společenské a etnické handicapy a pojímat je jako polehčující okolnosti.

Na romské aktivisty, romskou střední třídu a inteligenci mám následující názor. Zatím se všichni projevovali hlavně tím, že uplatňovali nadstandardní nároky Romů a požadovali pro ně výhody, jaké majoritní populace nemá. Měli by si uvědomit, že je to především jejich povinnost, uskutečnit kulturní povznesení jejich etnika. Mají při tom výhodu, že stát chce a bude jejich práci podporovat morálně i materiálně. Nikdo Romům nechce brát jejich kulturu, ani jazyk. Obdivujeme jejich hudebnost a pohybové i výtvarné nadání a chceme rozvoj jejich svébytné kultury podporovat. Ale současně chceme, aby respektovali kulturu a zákony naší země, ve které žijí a nechovali se k nám „gadžům“ jako nepřátelům, jejichž domnělé „hlouposti“ mohou využívat a které mohou poškozovat, ohrožovat a okrádat.

Reálné a důsledné odstranění diskriminace Romů by mělo znamenat, že s nimi bude po všech stránkách jednáno jako se všemi ostatními občany tohoto státu.

Zdeněk Trinkewitz, Praha