Na Islandu to vře, opravdu až teď?

Z titulků v českém tisku by se mohlo zdát, že najednou je na Islandu vše špatně. Ovšem není to tak. Už od vypuknutí krize v létě 2007 se napětí a averze k riziku na trzích dala měřit podle vývoje na Islandu. To především díky tomu, že místní investiční banky byly od vypuknutí kreditní krize považovány za jedny z nejohroženějších.

Tuto skutečnost podpírají některé ukazatele. Například deficit běžného účtu byl v roce 2006 na úrovni 25 procent HDP, v roce 2007 pak 17 procent HDP. Navíc 90 procent deficitu běžného účtu tvořily tři největší banky. Krátkodobé zahraniční zadlužení dosáhlo v roce 2007 přibližně 200 procent HDP a asi patnáctkrát více než byly měnové rezervy centrální banky. Aktiva bank narostly do obřích rozměrů, v roce 2007 byly desetkrát vyšší než HDP země. Islandskou ekonomiku tvoří z 25 procent finanční sektor (zahrnující i trh s hypotékami), proto bylo od počátku všem zasvěceným jasné, že krize na finančních trzích neohrožuje jen banky, ale celý tento malý vulkanický ostrov v Atlantiku.

Proto i masivní propad islandské koruny, akciového trhu, růst rizika bankrotu bank a islandského státu. V létě 2007 stálo euro přibližně 82 islandských korun, počátkem letošního roku bylo překonáno historické minimum islandské koruny k euru, a ta se tak dostala až nad magickou hranici 100 EUR/ISK, aby rovnou poskočila k hladině okolo 120 islandských korun za euro. Pohromou pro ISK byla ale později zpráva o záchraně banky Glitnir, třetí největší v zemi. Islandská koruna tak uzavřela až na 172 EUR/ISK. Shrnuto tedy, oslabení islandské koruny od vypuknutí krize o více než 52 procent.

Akciový index OMX Iceland 15 dosáhl 9016 bodů v červenci 2007, od té doby už jen postupně klesal. Aktuálně se nachází na hodnotě 3043 bodu, to znamená, že akciový trh ztratil více než 66 procent.

Inflace vzrostla kvůli oslabující měně na osmnáctileté maximum 13,6 procenta, což donutilo centrální banku Sedlabanki zvýšit základní úrokovou sazbu na historicky nejvyšší úroveň 15,5 procenta. Taktéž cena pojištění proti bankrotu Islandu (tzv. credit-default swap nebo CDS) vzrostla více než čtyřnásobně v letošním roce. Náklady na pojištění 10 miliónů eur islandského pětiletého dluhu vzrostly jen letos z 65 tisíc euro na 635 tisíc euro v říjnu – měsíc před tím, to bylo jen 256 tisíc euro. Cena pojištění dluhu islandských bank je nejvyšší v Evropě. Například v době, kdy došlo k převzetí 75-ti procent Glitnir, CDS na pětiletý dluh banky se obchodoval na rekordně vysokých 1813 bodů, což znamená, že pojištění 10 miliónů eur dluhu banky stálo 1,183 miliónů eur. Princip je jednoduchý, čím vyšší hodnota credit-default swapu, tím vyšší riziko bankrotu. A CDS předvídaly krachy bank a problémy Islandu už dávno.

Takže kde se ale nachází podstata problému? Dá se najít v bankovním systému a v makroekonomické nerovnováze. Banky, které byly nejprve komerčními, se postupně staly investičními a operovaly tak na základě vypůjčeného zahraničního kapitálu a ne jen z vkladů klientů. Krize kreditní, která vypukla nedlouho po krizi na trhu s hypotékami v USA, znamenala a stále ještě znamená, že banky si nejsou ochotny navzájem půjčovat volné prostředky, neboť si navzájem nedůvěřují. Tato situace postupně doléhala na islandské banky, zlom nastal v momentě, kdy 75 procent banky Glitnir musel odkoupit stát, neboť centrální banka jí odmítla poskytnout půjčku. Situace následně přinutila islandskou vládu jednat, neboť jedno je zřejmé, banky se nemůžou nechat padnout – ochromilo by to celou ekonomiku, ale situace je dost komplikovaná vzhledem k tomu, že Island je moc malý na to, aby všechny finanční instituce zachraňoval a zaplatil jejich dluhy. Islandská koruna tak byla zafixována ke koši měn, Landsbanki znárodněna a Island shání peníze kde může, aby nezbankrotoval. Zdá se tedy, že i na Islandu se něco podstatného změní, že dostanou opět větší váhu běžné vklady klientů.. A doufejme taky, že i makroekonomické nerovnováhy se budou brát více vážně.