Proměna Mirka Topolánka aneb Marku, děkujem

Psát veskrze pozitivní blog o Mirku Topolánkovi v čase, kdy dovedl vlastní stranu k historickému debaklu, je divné až nepatřičné. Tenhle týden mi ale Mirek Topolánek vyrazil dech. Ne tak prohrou ve volbách ale svým vystupováním na summitu Evropské unie. Poprvé totiž nepřijel ten tradiční Topolánek z televizních obrazovek: nervózní hulvát, který se na chodbách směje se svými poradci a poradkyněmi obhroublým vtipům, zvyšuje si sebevědomí provokativními výroky a ve vztahu k novinářům má jediný vzorec chování: zesměšnit, ponížit a zastrašit.

Tentokrát do Bruselu přijel ten Topolánek, o němž mi často vyprávějí lidé z Úřadu vlády, ale kterého jsem zatím nikdy neviděla. Rozumný, klidný, slušný, dobře informovaný a skoro se to bojím vyslovit: téměř milý.

Když začala závěrečná tisková konference, premiér se podivil, že je na ní tak málo novinářů. Někdo mu vysvětlil, že mnozí zřejmě ještě nestačili vyběhnout schody do třetího patra. „Tak to na ně musíme počkat," řekl klidně premiér a lidé kolem něj si vyměnili překvapené pohledy.

Běžně Topolánek odpovídá na mnoho normálních otázek jako by to byl útok na solar, kterému je třeba za každou cenu zabránit. Zbytečně zvyšuje hlas, zbytečně používá invektivy a zbytečně zpochybňuje zdravý rozum tazatelů. Jako by chtěl členům svojí party předvést jak drsný je frajer, jak s těmi pisálky, jimiž tak pohrdá, dokáže zatočit. Jako člověk, jemuž vlastní důležitost až příliš vlezla do hlavy a zároveň se cítí tak zranitelný, že než by si počkal na útok, útočí zbytečně sám.

Schválně jsem obešla na posledních summitech tiskové konference evropských politiků známých svou arogancí. Sarkozy, Berlusconi, Brown, Juncker. Možná všichni mají soukromě o novinářích stejně nízké mínění jako náš premiér, na tiskových konferencí jim to ale profesionalita nedovoluje dát najevo.

Možná se na ně byl podívat i Topolánek. Protože tentokrát se choval téměř státnicky, sebevědomě, dospěle a pokorně. Odpustil si urážky novinářů, Evropské unie a šéfů jiných členských států. A to co říkal dávalo smysl. Hájil tržní ekonomiku, brojil proti státním intervencím a změnám pravidel hry uprostřed zápasu. „Dělat poučení z krizového vývoje uprostřed krizového vývoje mi nepřipadá vhodné," varoval před snahami některých politiků zatočit s kapitalismem a využít současnou krizi k získání větší kontroly politického světa nad světem financí. Mezi evropskými politiky to byl tento týden ten nejrozumnější hlas. Dokonce veřejně poděkoval českým diplomatům a ministerským úředníkům za to, jak mu připravili půdu k vyjednávání. A Karel Schwarzenberg, který jen málokdy podléhá emocím, ho tentokrát za jeho dospělé vystupování veřejně pochválil.

Co stojí za touhle proměnou, tedy pokud tenhle blog nepředběhl dobu a nebyla to jen výjimka potvrzující pravidlo? Možná to Topolánka na evropské půdě začalo bavit a zjistil, že když se nechová jako nevycválaný valach, berou ho lidé daleko vážněji. A nebo na něj dolehl pocit zodpovědnosti z vědomí, že od ledna by měl v čele evropského stolu sedět právě on.

Možná je to jen šikovná cílení mediální strategie. Když se ministři před pár měsíci na zámku v Kolodějích připravovali na předsednictví EU, pozvali si i lidi, kteří jim radili v tom, jak to skoulet s médii. Závěrečného shrnutí této části programu se ujal sám premiér. Shrnul ji do několika bodů a pak přidal svůj vlastní: zlepšit své vztahy s novináři. Ostatní ministři mu začali spontánně tleskat.

Nebo snad začal méně poslouchat svého poradce Marka Dalíka, který ho v posledních letech systematicky a za pomoci různých dezinformací odřezával od ostatních lidí ve snaze mít na premiéra monopol. Dalík je bezesporu chytrý, ale je to kombinace fanfarónství se šloufovskou chytrostí, která možná vede k osobní finanční stabilitě a získání pár přeběhlíků, ale z dlouhodobého hlediska směřuje k politickému bankrotu.

V posledních letech se Dalíka pokoušeli Topolánkovi rozmluvit různí jeho přátelé z ODS i jiných stran, kteří se mu snažili vysvětlit, že mladý ambiciózní kamarád bude jednou příčinou jeho pádu. Většina ale nakonec musela rezignovaně konstatovat: „Když začnete s premiérem mluvit o Dalíkovi, začne se chovat jako byste mu haněl jeho vlastní dceru." I tak ale není vyloučeno, že se premiér dostal do kritické fáze rodičovské lásky a konečně zjistil, že dokáže stát na vlastních nohou i bez opory svého mladého přítele. A že se mu vlastně stojí líp.

Jen jestli na to nepřišel pozdě.