Jak jsem potkal ruskou krizi

1.

Máša vypadala u oběda zničeně.

"Dneska to je úplně hrozný," začala se svěřovat. Má ve Volgogradu v bance na starosti úvěry pro podnikatele.

"Pořád mi volají lidi. To je furt jen `Už mi nikde nechtějí půjčit, když mi nepůjčíte ani vy, tak skončím`," popisovala svůj den.

Prý řadě podnikatelů zastavili v jiných bankách úvěrové linky a ti teď zoufale hledají záchranu právě u ní. Oni totiž stále ještě půjčují.

"Hele Romane, taky mne tenhle týden už druhý člověk žádal o úvěr na rozjetí byznysu v Česku," dodala.

Po zbytek jídla jsme koumali, proč chtějí všichni do Česka. Ona chce do Prahy samozřejmě taky.

V televizi jsme pak večer koukali na to, jak padají banky po celém světě. O problémech těch ruských ani slovo. Tedy ano, ale s tím, že jim nic takového nehrozí.


2.

Na hotelu u televize

Musím říct, že mne ruské televizní zpravodajství o krizi bavilo. Vůbec dobré byly ekonomické glosy. Takové jednoduché jasné, všechna zásadní čísla jedno s druhým a v kontextu, aby to celé to dávalo takový hezký příběh. Všechno to bylo navíc tak jednoduchou ruštinou, že jsem rozuměl i já.

Až později jsem si uvědomil, že se zprávy stále snaží tvářit, že se to Ruska vlastně vůbec netýká. Ano, sice jim burza padala několikrát rychleji než zbytek světa a dokonce i sám redaktor příměrem naznačil, že je to fakt hodně. Ale to ještě neznamená, že by se něco dělo.

Když už to nešlo jinak, tak přišel premiér Putin. Zašel za ministrem financí a televize je pěkně snímala u stolečku s kytičkou.
"Jaká je situace?" ptal se Putin. (parafrázuji samozřejmě)
"Není nejlepší, potýkáme se s určitými problémy," reagoval ministr.
"A co s tím budete dělat?" zajímal se Putin.
"Máme připravený ozdravný plán," říkal ministr.
"A pomůže to lidu? Nebudou mít ruští občané problémy?" chtěl vědět Putin.
"Nebudou," dozvěděli jsme se.


3.

Hlavně nestrašit

"To je úplně hrozný," rozčiloval se u ekonomických správ Soslan. Jako držitele jihoosetinského pasu se ho vývoj na ruské burze sakra týká. Ale tak to nebral, spíš soucítil s těmi, kteří na burze přišli o své peníze.

"To pocítí každý," ventiloval jsem své české informace. A tak nějak jsem narazil. Zatímco česká média se předhání v tom, kdo najde větší sebehypotetičtější virtuální dopad, ty ruská o dopadech mluví jen sporadicky.

Ale nechtěl jsem mu to nějak moc vysvětlovat. Soslan ale překvapivě neřešil emigraci do Česka. Prý naše zákony ohledně přistěhovalectví nepochopil, tak chce rodinu přesunout raději do Kanady. Nad gaučem mu - jak jinak - také jako suvenýry visely obrázky Prahy.


4.

Olympiáda se blíží

V Nalčiku v Kabardsko-Balkarské republice se před čtyřma lety střílelo. Lidé se prostě naštvali, že jim nepovolili mešitu. Teďka se spíš stavělo. Nové hotely. I pár pater toho mého procházelo rekonstrukcí. Přece jen na dohled (něco přes 100 km autem) je nejvyšší hora Evropy, a tak se čeká, že tu bude fůra turistů.

Přijedou ale do Ruska a navíc do republiky, kde ještě nedávno tekla krev?

V televizi už snad hodinu promlouval z Francie Medveděv. Jo Američani, ti to všechno zpackali.

Lepší neřešit, tak jsem se ptal Eldara co práce. Dělá v jedné bance pro změnu spotřební úvěry. Spíš než krizi si postěžoval na tu Choum kredit, která je v Nalčiku prostě lepší.

"Home Credit, to je česká firma," říkám.

Eldar nevěděl. Ono vůbec tihle Balkaři ani nevěděli, že v česku děláme pivo. No holt divná země.