O společenské nebezpečnosti Kinkorovy etiky

Polemická stať Jiřího Kinkora na adresu odpůrců „práva na eutanázii“ vykazuje značné intelektuální manko. Zaráží to o to víc, že autor je vyznavačem filosofického směru „objektivismu“, považujícího rozum za „jediného platného soudce hodnot“ (více viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Objektivismus). Nebo má pravdu G. K. Chesterton, který na adresu novověkých racionalistů prohlásil, že zbožštěním rozumu jim onemocněla duše?

Dříve než se pokusím zhodnotit filosofická východiska a závěry objektivismu, včetně jejich praktického dopadu pro život, zmíním se krátce o několika omylech, obsažených v Kinkorově příspěvku. Použití výrazu „zabití pacienta“ v případě asistované sebevraždy považuje za demagogii, neboť se v případě eutanazie nejedná o nedobrovolný akt usmrcení. Kinkor by měl pravdu, kdyby Hnutí pro život použilo výrazu „vražda“, pojem „zabití“ je však významově širší a zahrnuje i akt asistované sebevraždy.

J. Kinkor tvrdí, že z práva na eutanazii neplyne povinnost lékaře při sebevraždě asistovat. Považuje-li Kinkor „právo na eutanázii“ za přirozené, pak z toho plyne povinnost druhých toto právo uznat. V tom také spočívá spravedlnost – každému dát to, co mu právem náleží. Je-li přirozeným právem člověka ukončit svůj život ve chvíli, kdy se mu nedaří dosáhnout posledního cíle tzv. etiky objektivismu, tj. naplnění své představy o štěstí, nesmí mu nikdo v naplnění jeho práva bránit.  Tedy ani lékař, na kterého se osoba, požadující asistenci při sebevraždě, obrátí.

Právě zde, na poli etiky, jsou dobře patrné rozpory, které objektivismus, coby filosofický směr, obsahově diskvalifikuje. Na první pohled jsou některé aspekty objektivismu sympatické. Dnešní intelektuální klima do značné míry určuje postmoderní subjektivismus, vyznačující se myšlenkovou svévolí. Pod povrchem zdánlivě pokorných hesel o relativitě pravdy a vnitřní hodnotě všech, i vzájemně protikladných myšlenkových směrů, se skrývá myšlenková pasivita, závislost na novověkých axiomech a stereotypní dogmatismus. Myšlenkové směry, které z této noetické skepse vycházejí, okupují dnes nejen většinu vysokoškolských kateder filosofie, ale i média, architekturu, film či divadlo.

Objektivismus se proto na první pohled jeví jako solidní myšlenková opozice. Ovšem po bližším seznámení se s jeho učením nezbývá než konstatovat, že není o nic méně závislý na axiomech kantovské filosofie a že si ve skutečnosti z novověkých směrů racionalismu a empirismu bere vždy právě jen to nejhorší.

První závažný rozpor objektivistické filosofie spočívá v jeho ateismu. Hájí existenci světa, objektivně nezávislého na člověku a jeho existenční modus chápe na bázi kauzality. Vše, co ve světě je, je účinkem, závislým na předchozí příčině. Zastávají-li objektivisté princip kauzality, není dost dobře možné, aby z něj rezultovali absenci První Příčiny, transcendující řetězec druhotných příčin.

Nelogické popírání transcendujícího Bytí, jež bývá nazýváno Bohem, má za následek absurdní závěry na poli antropologie a etiky. Na pomyslný ontologický trůn povýšili objektivisté člověka, za jehož poslední cíl, tj. smysl života, určili dosahování vlastního uspokojení a štěstí. Vzhledem k povýšení člověka na měřítko dobra a zla je lidské štěstí chápáno zcela utilitárně a subjektivisticky. Pro každého je zdrojem štěstí něco jiného a není možné po nikom požadovat, aby sdílel stejný pojem štěstí s někým jiným či celým lidským pokolením. Objektivistickou etiku proto nelze nazvat jinak než jako egoistickou.

Zakladatelka objektivismu, Ayn Randová, jejíž kult přetrvává v malé sektě jejích stoupenců dodnes, pohrdala altruismem a nesobeckou láskou a pomoc či oběť, směřovanou ve prospěch někoho jiného, považovala za projev otrockého ducha. Není tedy divu, že Jiří Kinkor horuje pro eutanázii. Jen mi není jasné, proč tolik úsilí věnuje zápasu se socialismem či jinými světonázory, které se mu protiví. Pokud by byl intelektuálně důsledný, musel by uznat právo socialisty na maximalizaci svého štěstí. Že to je na úkor druhých? To by přeci vyznavačům egoismu vadit nemělo.

Realita lidského života je neúprosná. Nejsme andělé, a ke zlému jednání nemíváme občas daleko. Ale pokud ještě uznáme, že se jedná o hřích, pak ještě není všechno ztraceno. Jakmile však začneme zlo nazývat dobrem, pak už nám zpravidla nebývá pomoci. A až přijde den hněvu…