Historici, literáti a prostý lid: kauza Kundera

„Imagologie je silnější než skutečnost, jež ostatně už dávno není pro člověka tím, čím byla pro moji babičku, která žila na moravské vesnici a znala ještě všechno z vlastní zkušenosti.“

Milan Kundera v románu Nesmrtelnost popsal realitu, v níž nyní žijeme a v níž má moc především „mediální obraz“. Historik Adam Hradilek objevil v komunistických archivech jakési dokumenty, na jejichž základě zkonstruoval příběh agenta Miroslava Dvořáčka a jeho udavače Kundery. Redaktor Petr Třešňák text publikoval se změněným názvem („udání“ místo „údělu Milana Kundery“) a udělal z něj hlavní atrakci jednoho čísla časopisu Respekt (na obálce s démonickou karikaturou Kundery a sugestivním lákadlem „příběh muže, kterého v roce 1950 dostal slavný spisovatel na 14 let do vězení“). Byla tak připravena rozbuška a mediální exploze soudů o Kunderovi záhy následovala.

Dvořáčkův osud takřka nikoho nezajímal, vyjma badatelů z Ústavu pro studium totalitních režimů, kteří se snažili uhájit svou nevinnost a „objektivitu“ slovy ředitele Pavla Žáčka o „svobodě bádání“, která v Ústavu panuje, a o „interpretaci, která je přístupná komukoliv“. Historik se tu stylizuje do hávu média, které pouze zprostředkovává objektivní realitu, řeč „fakt“ (Ústav má „nestranně hodnotit dobu nesvobody“). Teoretik Roland Barthes takový mýtus vtipně přirovnal k situaci psychotika, který rovněž není schopen převzít osobní odpovědnost za svou výpověď.

Kauza Kundera rozdělila společnost na dva tábory. V komunitě jeho obhájců se vyskytli spisovatelovi známí z Čech i Francie, kde dnes žije. Václav Havel psal o nutnosti dívat se na stalinismus prizmatem doby, v níž lidé konali s vizí lepších zítřků. Tomu už dnes příliš nerozumíme. Francouzští historici Pierre Nora a Krzysztof Pomian zpochybnili věrohodnost záznamů totalitárního režimu a především se podivovali nad tím, že jsou tyto záznamy vynášeny jako evangelium v boji proti totalitarismu. Zajímavá je jejich zmínka o zemích jako Česko a Polsko, v nichž „včerejší oportunisté a současní frustrovaní napadají autority, ať jsou umělecké, intelektuální či morální, aby je zničili.“

Ano, na úspěšného autora si každý rád plivne už jen pro jeho emigrantský osud, nechuť vydávat vlastní knihy v rodné zemi a dávat rozhovory českým novinářům. Hradilek si ve svém textu hraje na detektiva, který odhaluje skryté důvody Kunderovy mlčenlivosti v jeho temné minulosti.

S těžce skrývaným potěšením komentoval aféru německý deník Die Welt, který Kunderu přirovnal ke Günteru Grassovi. Němci traumatizovaní nacismem v tom tedy nejsou sami, Kundera je na tom podobně a „jako morální instituce už neobstojí“. Alexander Tomský také přispěchal se svou troškou do mlýna a dokonce prostřednictvím údajného selhání Kundery-autora odsoudil jeho díla. Kundera je prý úspěšný proto, že po jeho „literární patologii“, kterou píše, existovala v sedmdesátých letech poptávka mnoha vystřízlivělých komunistů. Kundera je podle Tomského nedostatečně lidský: „Autor považuje každý vztah a každou lidskou vůli usilovat o dobro druhých za omyl, sám říká za kýč.“

Samotný Kundera se ke kauze vyjádřil v emotivním telefonickém rozhovoru pro ČTK. Rozhořčil se nad tím, že mu byl poskytnut pouze „centimetr prostoru“ pro vyjádření a příběh udání označil jako fikci: „Já jsem utíkal udávat někoho, o kom jsem se dozvěděl, že právě přijel - vždyť to nemá ani pravděpodobnost."

Celý případ otevřel některé důležité otázky: Je zveřejňování dokumentů SNB tím nejšťastnějším způsobem vyrovnávání se s minulostí? Proč se Ústav pro studium totalitárních režimů zaměřuje pouze na komunismus (nikoli už nacismus) a výsledky jeho práce jsou viditelné spíše ve formě skandalizace známých osobností? Měla by komunikace této instituce s veřejností, kterou minulost mnohdy eminentně zajímá, probíhat právě takovým způsobem, v němž historik dává ruce pryč od interpretace řeči dokumentů?

Možná i to je důvodem, proč Ústav nedávno opustil nadějný mladý historik Petr Koura a i někteří jeho bývalí kolegové si stěžují na podmínky ve svém působišti. Freudovská otázka pro většinu z nás pak zní: Proč se více zajímáme o Kunderův údajný hřích než o četbu jeho románů?