Česká kuřácká republika?

Diskutabilní text Michala Semína o svobodě a přínosnosti kouření kritizuje neméně diskutabilní návrh českého eurokomisaře Vladimíra Špidly zakázat kouření na všech pracovištích v Evropské unii. Ani jeden z těchto krajních (přesněji řečeno extrémních) postojů neřeší to, co osobně považuji za nejdůležitější: podstatu skutečného českého kuřáckého problému a možnosti jeho zmírnění.

Počet kuřáků u nás dlouhodobě neklesá, spíše naopak. Závislost většiny z nich má své kořeny zřejmě už v období socializmu, které bylo pro masové kuřáctví přímo ideálním (neskutečně levné cigarety, kouření jako pseudosvoboda v rámci celkové nesvobody, neúcta ke zdraví, ateizmus, nezodpovědnost a nezájem o ostatní). Jaké jsou však - samozřejmě kromě individuální neschopnosti či neochoty přestat - hlavní důvody negativního trendu v současnosti? Osobně je shledávám  v nedostatečné společenské vůli, konkrétně v jejích třech nejviditelnějších podobách.

Podoba první: malá vůle celebrit osobně se angažovat proti kouření. Mediálně známé osobnosti, naše zřejmě nejvlivnější životní vzory, buď kouří, nebo se do boje proti kuřácké závislosti na rozdíl od jiných sociálních problémů (nevidomí a postižení lidé, opuštění pejsci, rakovina atd.) nezapojují. Proto prosím a ptám se: Kdo z vás, slavných zpěváků, herců a především sportovců se stane zosobněním zdravého životního stylu bez kouření, jakýmsi „zn.Nekuřák"? (Případného honoráře za spoluautorství tohoto nápadu se předem vzdávám ve prospěch dětí s vrozeným tělesným a mentálním postižením v důsledku kuřácké závislosti jejich matky.)

Podoba druhá: nedostatečná vůle ke změně strategie ze strany Ministerstva zdravotnictví. Možná by bylo dobré přitvrdit a vyzkoušet působení razantnější emocionální kampaně (podobné například australské Every Cigarette Is Doing You Damage). Nebo mířit na rozum a rozhodování, ale účinněji než dosud. Navrhuji například přispívat na kurzy asertivity a sebedůvěry pro kuřáky všech věkových kategorií; tyto příspěvky by byly financovány ze spotřebních daní z tabákových výrobků. Pro začátek by ale možná stačilo obměnit stále stejné nápisy na krabičkách cigaret, které už nikdo nečte, nápaditějšími, jež by vedly alespoň k diskuzi o problému. Co třeba „Víte jistě, proč vlastně kouříte?" či „Ministr zdravotnictví se ptá: Vy sami sebou pohrdáte?"

Podoba třetí: chybějící celková politická vůle k zásadnímu řešení kuřáckého problému. Přiznat, že cigarety jsou společensky nejzávažnější drogou (neboť ze všech drogově závislých lidí je nejvíce právě kuřáků cigaret) a v programech svých stran předkládat konkrétní návrhy na zlepšení stavu, je totiž při současném procentu voličů-kuřáků předem vyloučeno... Naši zákonodárci, resp.jejich většina, nás přitom neschvalováním protikuřáckého zákona vedou proti směru vyspělých zemí. Neměli by ale v tom případě podat návrh na nový název našeho státu Česká kuřácká republika?