Sledujete skokana, který se odrazí od lyžařského můstku. Něco se zvrtne, hlava se nakloní ke špičkám a paty vyletí vzhůru. Jasný pád. Právě takový dojem vzbuzuje několik nedávných výroků, které zazněly Českem - jeden pronesený v Brně a druhý v Ostravě. Jakmile se totiž někdo nadechne a řekne třeba „Hledám myšlenku, která dá národu impuls", anebo „Tito lidé nejsou, až na výjimky, budoucností tohoto národa", působí jako lyžař, který neodhadl dráhu svého skoku. Čím to?

První z uvedených vět pronesl jeden populární zpěvák a skladatel k páteční premiéře svého muzikálového kusu v brněnském Národním divadle. Přeju mu úspěch, či lépe řečeno, jeho úspěch mu přeju a nepřipadá mi košer neustálé omílání jeho skinheadské minulosti. Zároveň rozhodně nejsem z těch, kdo by od něj chtěli dostávat jakékoliv impulsy. Nepatřím proto k národu? Mám-li věřit zpravodajství z uvedeného místa, zmíněný umělecký podnět by měl dokonce „sjednotit národ". Jak by taková „jednota" měla vypadat a kdo by tím národním šikovatelem měl být? A vážně musím být u toho?

Druhé citované uřeknutí se povedlo programovému  řediteli národního, tedy veřejnoprávního, či chcete-li státního rozhlasu a už se za ně omluvil. Výrok se týkal mladých posluchačů určitých, řekněme, estetických a kulturních preferencí. A znovu - ve chvíli, kdy se rozhovořil o tom, kdo podle něj je či není „budoucností národa", proměnil se ve věštící kněžnu Libuši či spíše ve zmíněného skokana, který se chce proletět na lyžích s pytlem cementu.

Problém nejspíš netkví v samotném slově „národ". Národní divadlo v Praze či Brně, Národní knihovna, galerie, muzeum a dokonce i Česká národní banka, to všechno zní moc pěkně. Jako poselství z doby, kdy myslet, mluvit, psát a konat česky vůbec nebylo samozřejmé. Co komu dnes brání? Jen je třeba upozornit, že možná nejlepší knihy o naší mateřštině napsal Pavel Eisner, česko-německý spisovatel z pražské židovské rodiny. Jenže to už je historie, podobně jako ten znamenitý výrok jistého Samuele Johnsona, že „Patriotismus je posledním útočištěm grázlů". Ale to jsme kdesi v 18. století, nebo ne? Raději zpět k dnešku.   

Říká se, že český národ zdobí smysl pro ironii a černý humor, díky němuž nepropadá mesiášským sklonům. Mám tedy návrh, jak podobným výrokům, jako jsou ty dva zmíněné na počátku, dodat něco málo ctnosti, které se říká uměřenost.

Daniel Landa: „Hledám myšlenku, která dá impuls obyvatelům Vyšehradu, Braníku a Nuslí."  

Richard Medek: „Tito lidé nejsou, až na výjimky, budoucností Středočeského kraje."