Hospodářská krize: případ pro doktora House

Světem zmítá hospodářská krize. Finanční sektor je paralyzován, ekonomiky zpomalují, poptávka po zboží a službách klesá. Představme si nyní na moment ekonomiku jako pacienta a krizi jako projev nějaké choroby, již je potřeba vyléčit. Identifikovat příčiny projevů choroby jednotlivce je občas stejně složitý úkol jako určit důvody krize ekonomického systému. Pokus o potlačení samotných příznaků je stejně nebezpečný jako léčba špatné nemoci.

Co tedy dělat? Snad všichni ekonomové se shodnou na tom, že příčina současné krize leží ve finančním sektoru. Hodnota celé řady finančních instrumentů, jež tvoří nemalou součást aktiv finančních domů, najednou prudce spadla, což vyvolalo značnou nedůvěru vůči podobným finančním produktům. Znesnadnilo se tím získávání ­likvidity, při němž se tato aktiva používají jako jistý druh zástavy. Čím byl však způsoben náhlý pokles odhadované hodnoty balíků pohledávek? Problém vězel zejména ve finančních instrumentech postavených na hypotečních úvěrech. Najednou se totiž ukázalo, že dlužníci nebudou schopni celou řadu hypoték zaplatit.

Diagnóza

Pomalu se tak dostáváme k jádru problému a současně k nejpodivnější části celého příběhu. Bankéři a finančníci totiž samozřejmě odhadují rizika spojená s finančními produkty. Buď se tedy hromadně zmýlili, nebo pro ně produkty ve skutečnosti nebyly tak riskantní, jak se nám zdá. Pravda však ležela někde uprostřed. Americká vláda totiž cíleně podporovala hypotéky rizikovým klientům, zejména prostřednictvím polostátních společností Freddie Mac a Fannie Mae, které měly za úkol vykupovat od bank i velice rizikové hypotéky. Jejich obligace se pak dále obchodovaly a opět se k bankám vracely zpátky. Tentokrát už ale převlečené do hávu minimálního rizika.

Na druhou stranu finančníci velice správně očekávali, že jim v případě problémů vypomůže americká centrální banka, tzv. Federální rezervní systém, velice levnými penězi. Dělo se tak totiž už mnohokrát v historii. To snižovalo v očích bankéřů rizika a způsobilo, že poskytovali i takové úvěry, které by jinak byly příliš nebezpečné.

Léčba

Diagnózu tedy máme, ale jak nemoc léčit? Jednou z možných cest je řešit nezamýšlené a problematické důsledky již existujících regulací dalšími regulacemi. Tím sice některé problémy vyřešíme, celou řadu dalších ale opět vytvoříme. Zvýšení státních garancí či dodávání prostředků finančním i nefinančním institucím jen léčí projevy a opět jen utvrzuje všechny v tom, že vlády a centrální banky v případě problémů pomohou. Politik má totiž sklon hledat řešení, která pomohou okamžitě, během jeho funkčního období. Jen těžko na sebe někdo nechá dopadnout nelibost obyvatelstva ze ztráty zaměstnání či drahých úvěrů. A to jen proto, aby mohl jeho následovník (nejlépe z tábora opozice) někdy v budoucnu řídit opět kvetoucí společnost.

Důkladnější dohled nad finančními domy toho také moc nevyřeší. Kdo a jak by hodnotil kvalitu finančních aktiv v jednotlivých společnostech? Každá banka má navíc jiný přístup k riziku, některé společnosti jsou schopny dostát svým závazkům s nižší úrovní kapitálu než jiné. Ne náhodou jdou nová pravidla kapitálové přiměřenosti Basel II směrem k méně rigidnímu výpočtu potřebného množství kapitálu. Obrácení tohoto trendu by jednoznačně znamenalo krok zpět.

Nejlepším způsobem, jak zabránit vypuknutí podobné krize v budoucnu, by bylo přestat využívat tržních nástrojů k provádění sociální politiky. Mají-li vlády pocit, že musí někomu pomáhat, nechť tak činí transparentní cestou přímých dávek. Pokud například existuje společenská shoda o tom, že je nutné usnadnit sociálně slabým přístup k vlastnímu bydlení, pak je potřeba udělat to prostřednictvím existujícího sociálního systému například pomocí speciálního příspěvku na splátky hypotéky. Nutit banky, aby poskytovaly hypotéky i těm, kteří je velmi pravděpodobně nebudou schopni splácet, se ukázalo jako velmi špatné řešení.

Stejně tak by měly centrální banky omezit zásahy do úrokových měr. Uměle nízké úrokové míry totiž vedou k investicím, na jejichž dokončení později nejsou reálné zdroje. Nakupí-li se takových chybných investic více, může být jejich odbourávání pro ekonomiku velice obtížné a nákladné. A v neposlední řadě by měly centrální banky a vlády vyhlásit, že od této chvíle nechají každého, kdo nedokáže efektivně uspokojovat přání svých zákazníků, a tedy neobstojí na trhu, padnout.

Žádný z těchto návrhů však neřeší již existující krizi. Obávám se, že žádné řešení ani neexistuje. Banky, v jejichž aktivech se nachází příliš mnoho nesplatitelných pohledávek, by měly padnout. Stejně tak je potřeba, aby se odbouraly nerentabilní investiční projekty nastartované v období příliš levných peněz. Tato očista je sice bolestná, ale bohužel nevyhnutelná. Můžeme se jen snažit, abychom ji už nikdy znovu nemuseli podstupovat.

Text byl publikován v CEVRO REVUE 11/2008.