Je skutečně léčba měnovou expanzí tím pravým ořechovým?

V době, kdy americká ekonomika vytrvale a rychle rostla, bylo velmi snadné najít v médiích oslavné ódy na bývalého šéfa FEDu Alana Greenspana. On a jím vedená instituce však nedělali nic zázračného, prostě pumpovali do ekonomiky nové peníze. Když touto politikou vyvolaná bublina splaskla, přízeň se od Greenspana odvrátila a velká většina ekonomů již dnes souhlasí s tím, že hlavní příčinou současných problémů americké ekonomiky byla právě nadměrná peněžní expanze. Ti stejní ekonomové však nejsou zároveň schopni říci, že je chybou pokračovat ve stejné politice, a svorně tvrdí, že je správné, že FED (ale je to i případ Evropy a ECB) se snaží oslabenému hospodářství pomoci tím, že odkupuje státní dluhopisy od komerčních bank. To ovšem znamená to, že jim za ně zaplatí připsáním příslušných částek na jejich rezervní účty, které jim vede. Nejde tedy o nic jiného než o další kolo měnové expanze, a to velice silné.

Shrňme si to a udělejme jednoduchou analogii. Lékař pacientovi předepisuje léky, které mu krátkodobě a střednědobě svědčí, avšak po delší době se ukážou závažné dopady na jeho zdraví, na což lékař reaguje předepsáním koňské dávky toho stejného preparátu. Není to trošku nesmysl?! Nesmysl to je a já se pokusím krátce nastínit proč.

Měnová expanze a s ní spojené umělé snížení úrokových sazeb totiž znamená, že tyto sazby nemohou plnit základní funkce, jaké má každá cena. A úrokové sazby jsou jedny z cen, a to velmi důležitých. Za normálních okolností říkají mnoho o tom, jaké mají ekonomické subjekty preference. Říkají, jak moc jsou spotřebitelé ochotni odkládat svou spotřebu, aby výměnou za to dostali v budoucnu možnost spotřebovávat ještě více, a říkají, jak vzácný je kapitál.

Když tedy centrální banka vyvolá snížení úrokových sazeb, podlehnou najednou podnikatelé dojmu, že existuje více zdrojů k investování, než ve skutečnosti je. Více reálných zdrojů by ale bylo pouze tehdy, pokud by veřejnost začala více spořit, čímž by zvýšila nabídku kapitálu. Tak tomu ovšem není. Značná část nových investic, které se zpočátku tváří, že nastartovaly ekonomický růst, se proto později ukáže jako nesmyslná a neživotaschopná. Zdrojů pro jejich financování ve skutečnosti není dost. Není zkrátka možné mít větší spotřebu a investice zároveň. Je také jasné, že část ekonomických zdrojů byla přesunuta do výroby, kterou si spotřebitelé fakticky nepřejí.

Posléze tedy nastává odbourávání špatných investic, což s sebou nutně nese potřebu zavírat chybně investující podniky a propouštět pracovní sílu. Podniky potřebují peníze, aby mohly splatit dluhy, nezaměstnaní lidé vybírají své vklady, roste tedy poptávka po penězích. Banky, které fungují jen na principu částečného krytí, shromažďují rezervy, aby mohly dostát svým závazkům, a často daly úvěry na špatné projekty a musejí je odepsat, na nové je tedy již vydávat nechtějí. Klesá tedy peněžní nabídka. To zákonitě tlačí na pokles cen, který si však ekonomické subjekty přejí. Ekonomika dostala kocovinu, ze které se teď bude muset vzpamatovat. Jedná se o obranný a zároveň ozdravný proces. Pokud je jí v této fázi podána další dávka drogy v podobě nových peněz od centrální banky, pak kocovina sice vymizí, ale později se vrátí ještě silnější, protože mylné investice budou pokračovat a úrokové míry opět nebudou moci plnit svoje funkce.

Politici, ale do značné míry i centrální bankéři však o ozdravné recesi nechtějí nic slyšet, protože jsou u vesla právě teď a budoucí následky další měnové expanze již možná neponesou na svých bedrech.