Klinická smrt – zjevení „za oponou“ nebo klam?

Nemohu si pomoci, ale musím reagovat na neobvyklý zájem a množství emailových dotazů v nichž se návštěvníci stránek www.klinickasmrt.cz vyptávají na pravdivost zkušeností prožitků klinické smrti, na existenci života po životě atd. Na úvod musím zmínit, že výše uvedené internetové stránky popisují můj osobní prožitek klinické smrti z roku 1998, kdy mi bylo necelých osmnáct let.
Enormní nárůst dotazů eviduji od předvánočního období až do dnešních dnů. Dotazy nejsou výsledkem placené reklamní kampaně nebo jiné podpůrné marketingové metody. Psycholog by namítl, že předvánoční a novoroční období, je časem stresu, hledání, samoty, zklamání ve vztazích nebo trápení jak splatit různé finanční půjčky. A proto tolik lidí hledá podobná témata.

I toto odborné psychologické vysvětlení může mít svou logiku. Pravděpodobně existují lidé, kteří se v období vánoc a nového roku potýkají s různým typem depresí a trápení. Já sice nic takového nikdy nezažil, ale televizní noviny nás informují, že tyto příběhy existují. Svalovat ovšem zájem lidí o klinickou smrt jen na vysvětlení z pohledu psychologa, by bylo krátkozraké a nerozumné. Podívejme se, kdo mě v tomto vybraném období navštívil a poctil svým dotazem. 
V žádném případě nešlo o lidi, kteří by se odvolávali na dluhy, trápení a nebo deprese. Dostal jsem dotazy od lékařů, jednoho šlechtice, majitele velké počítačové společnosti, studentů, režiséra, administrativních pracovníků, žen v domácnosti a jiných skupin. Bylo to velmi široké spektrum. 

V drtivé většině případů nešlo o věřící lidi. Nepřekvapuje mě, když se ozve věřící člověk, přihodí nějaké to povzbuzení, verš z Bible a modlitbu. To je však to samé jako by se v autosalonu, kde prodávají třeba zn. Volvo ptali na auta zaměstnanci českého zastoupení této značky. Bylo by to milé, ale ani jedné straně by to nic nepřineslo. Nosit dříví do lesa se moc nenosí.
A co bývá nejčastějším dotazem? Lidé se ptají na věrohodnost mého prožitku klinické smrti, ptají se zda jsem tehdy nebral drogy nebo nechodil do nějaké církve či sekty. Někteří „odvěcí rýpalové“ mě obviní, že reklamní bannery, které na www.klinickasmrt.cz jsou svědčí o mé ziskuchtivosti a komerčnosti projektu. Mám tam banner dovolené v Chorvatsku. To je odkaz na cestovku manželů, kteří na své náklady neziskově pracují mezi mládeží v organizaci ACET. Nic z toho nemám. Jen jim pomáhám. Další banner je odkaz na nejnovější vydání bible v současném moderním českém jazyce. Opět je to propagace bez jakýchkoli benefitů. Poslední banner je poděkováním za pomoc při zakoupení invalidního vozíku, který nehradí VZP. To snad k vysvětlení komerčnosti projektu plně stačí.
A kdo hradí náklady na provoz webu? Vše si hradím sám s manželkou ze soukromých zdrojů. Např. jen za překlad projektu do angličtiny jsem platil částku hodně přes dvacet tisíc korun. S jakoukoli finanční návratností se nedá vůbec počítat. Odměnou mi jsou mnohdy otevřené dopisy s příběhy ze života, odhození povrchní masky a přetvářky a nadšení pro hledání hodnot, které jinak úspěšné životy, naděje a plány nebo lidské vztahy nenabízejí.

Zajímavé bývá, že první dva emailové dotazy bývají takové skryté oťukávání, ukrývání podstaty dotazu a teprve po navázání bezpečného kontaktu (často i osobního setkání) začneme hovořit o tom, co doopravdy tazatel hledá a co ho mnohdy i trápí. Vznikají dlouhodobé i krátkodobé vztahy, přátelství a naděje k řešení životních situací. 

Sem tam občas se objeví dotaz, proč do svého příběhu klinické smrti „montuji“ Boha a duchovno? Na to mám jednoduchou odpověď. Sám jsem byl do 21 let úplně nevěřící a všem těm věcem okolo jsem se uměl vysmívat. Najednou jsem prožil něco nečekaného a viděl něco těžko popsatelného. Bylo by nenormální, kdybych nezareagoval na to, co jsem mimo své tělo viděl. Kdybych na to nereagoval a mávl nad tím rukou, tak bych popřel sám sebe. Popřel bych své pocity a hlavně rozum. Zde už čtenáři doporučuji, aby si www.klinickasmrt.cz přečetl a byl tak v obraze. 
Miluji logické věci a rozumové chápání. Nereagoval bych na něco, kdyby to bylo zjeveno na základě drog, náboženské výchovy nebo psychiatrických poruch. V takovém případě bych se nad tím vůbec nepozastavoval. Přicházejí mi příběhy mnoha lidí, kteří píší, že viděli Marii, různé svaté nebo negativní strašidelné výjevy. Často to bývají uživatelé drog nebo lidé, kteří nejsou duševně pořádku a spíše více potřebují psychiatra nebo organizaci jako je např. Teen Challenge, která se stará o pomoc lidem závislým na různých návykových látkách. Tyto příběhy bývají tedy ovlivněny prostředím z něhož ti lidé pocházejí. 

Na svém prožitku oceňuji to, že jsem byl před tím úplně nevěřící, nikdy jsem nebral drogy a o této problematice nikdy nic nestudoval ani nevěděl. Nejsem fanatik. Jako věřící chodím do moderní církve. Naše církev není žádnou sektou (těm se vyhýbám na sto honů). V Třebíči docházíme do církve, která je současná a moderní. 99% členů jsou tam lidé, kteří do určitého okamžiku neměli s vírou nic společného. Adresu tohoto společenství lze nalézt na www.cirkevtrebic.cz . Jsou tam lidé všech sociálních skupin i vrstev. 

Poselstvím tohoto článku je zastavit se přemýšlet o duchovních hodnotách. Přemýšlet o tom, co a jestli je vteřinu po smrti. Na internetu najdete mnoho informací okolo klinické smrti. Některé výzkumy se snaží dokázat, že jde o pouhý výplod umírajícího mozku apod. Tomu se musím vždy trochu pousmát. Ano i já bych to takto dříve hodnotil. Dnes už bych si to nedovolil. Vysmívání se, hanění nebo zlehčování těchto oblastí má totiž vlivný přesah až za hranice naší průměrné délky života, která osciluje okolo 75let. Moje manželka pracuje v domově seniorů. Ročně zde umírá přibližně 35 lidí. Někdy se to dá očekávat, protože tělesné symptomy jsou jasné. Jindy to přijde absolutně nečekaně. 
V takový čas už nepomůže připojištění, soukromá klinika, strýček v USA, plné spořící konto a mnoho životních plánů. V ten čas odchodu tyto věci absolutně ztrácí svou hodnotu. Tělo už nechce přijímat stravu a ani tekutiny. Chystá se na svůj konec. Na těch lidech vidím, že někteří z nich vědí kam jdou. Jsou to věřící lidé. Jedna babička mě dostala tím, když umírala, tak říkala, „že jde domů“. To bylo plačtivé, běhal mi mráz po zádech a vnímal jsem její pokoj a radost. 
Ti druzí, co víru ať už z jakéhokoli důvodu tvrdošíjně odmítali, zoufale na smrtelné posteli touží slyšet pravý opak. Někdy se obracejí k Bohu a pár hodin nebo dnů před odchodem se vracejí k Bohu a prosí ho o odpuštění. Okolo všichni pláčou radostí a pochmurná atmosféra smrti jakoby vyprchá. 
To jsou příběhy z reality.
V co věříte vy? Může příběh klinické smrti odpovídat realitě nebo je to nesmysl, ztráta času? Jsem autorem prožitku klinické smrti. I přesto jsem normální, studuji, pracuji a rád používám svůj rozum.
Uvítám vaše reakce na to, jestli jste se setkali s prožitkem klinické smrti a co si myslíte o tom, jestli vteřinu po smrti něco existuje?