Morální hazard a pomoc bankám

Vlády jednotlivých států v poslední době doslova závodí o to, která více pomůže ohroženým bankám. Jmenujme třeba injekci ve výši 20 mld. USD pro Bank of America nebo aktuální plán britské vlády dát tamním finančním domům garance za jejich špatná aktiva ve výši 100 mld. GBP. Údajně prý, aby bylo zabráněno krizi.

To je ovšem pohled velmi krátkodobý, jak je ostatně u státních institucí již zvykem. Akcentuje fakt, že pád jedné banky může vyvolat pády dalších subjektů, bezprostřední propouštění atd. Zapomíná však na závažné důsledky v dlouhém horizontu.

 Každá lepší učebnice ekonomie obsahuje část o morálním hazardu a říká, že ten vzniká vždy, když ekonomické subjekty nemusí plně nést následky svých předchozích činů. V případě státní pomoci bankám tomu samozřejmě není jinak.

Tím, že stát poskytuje pomoc bankám, které si zkomplikovaly situaci svými vlastními činy, učí jejich zaměstnance neodpovědnému chování. Ti si pak v budoucnu zdaleka tak nelámou hlavu s tím, komu poskytují úvěr apod. - zkrátka jednají mnohem více rizikově, než by tomu bylo, kdyby neexistovala státní pomoc. V případě problémů totiž přispěchá ochranitelský stát. Uvažování bank se dá v tomto případě zjednodušit asi takto: Pokud se budu účastnit rizikových aktivit, mám sice potenciálně vysokou pravděpodobnost ztráty, ale i velkých výnosů. Když nastane ztráta, tak ji ale nebudu muset nést celou, protože stát mi pomůže. Budu se tedy účastnit rizikových aktivit, protože střední hodnota jejich výsledku je pro mě vysoká – buď hodně vydělám anebo budu jen mírně v mínusu. Je třeba poznamenat, že celkový vztah rizika a výnosu se zde ale žádným zázrakem neztrácí, případné ztráty totiž nesou daňoví poplatníci.

Banky jsou k rizikovému chování vlastně vedeny i druhým kanálem - zprostředkovaně skrze své klienty. Ti totiž nejsou v atmosféře státních pomocí nuceni tolik prověřovat kvalitu řízení rizik dané banky, protože opět vědí, že při problémech stát neodolá pokušení a otevře svou náruč. O bezpečnost svých vkladů se tedy příliš starat nemusí. To samozřejmě banky vědí a nebojí se ztráty svých klientů a podle toho i jednají.

Státní pomoc ohroženým subjektům tedy dlouhodobě zvyšuje pravděpodobnost morálního hazardu, tedy vědomého a za normálních okolností neadekvátně rizikového chování, a to jak na straně bank, tak na straně vkladatelů. To samozřejmě i zvyšuje pravděpodobnost budoucích úpadků v bankovním sektoru. Státní pomoc bankám tak v krátkém horizontu zabraňuje bezprostředním komplikacím, ale dlouhodobě způsobuje další.

Jsou tací, kteří si myslí, že máme možnost koláč sníst a zároveň ho mít. Říkají, že je možné pomoci nyní bankám a mít prospěch z pozitivních krátkodobých efektů takovýchto kroků a zároveň se vyhnout problémům v dlouhém horizontu tím, že zavedeme tužší regulaci bankovního sektoru. Domnívám se, že se jedná o mylnou koncepci.

Jedním z nejvíce regulovaných finančních sektorů je ten v USA, ačkoliv si značná část populace myslí pravý opak.  Úpadky Merill Lynch, Lehman Brothers  a řady dalších jsou příkladem toho, že ani drakonická regulace v čele se Sarbanes-Oxleyovým zákonem (SOX) nedokázala zabránit tomu, aby se finanční instituce vystavily nadměrnému riziku. Hlavní regulační úřad, Komise pro cenné papíry (SEC), pak naprosto selhal v kauze Madoff, na kterou byl dokonce několikrát již před pár lety upozorňován. Regulace proto není řešením, naopak by jen v investorech vyvolávala pocit falešné bezpečnosti, který by dále zvyšoval morální hazard.

Tak jako musíme nechat děti, aby se spálily a poučily, když dělají, co nemají, pokud z nich chceme dlouhodobě vychovat zodpovědné jedince, kteří nebudou neustále potřebovat cizí pomoc, tak musíme nechat i bankovní sektor, aby se se svými problémy vypořádal sám a stal se do budoucna životaschopným. Dlouhodobě je to totiž ta nejvýhodnější varianta.