Žije se lépe v Íránu, nebo v Iráku? (pondělní rozcvička)

Na vysvětlenou: každé ráno si komentátoři HN posílají e-mailem tipy na články a výběr ze zajímavých cizích textů. Následující řádky jsou přebytky, které se v zítřejších novinách patrně neobjeví.

I New York Times si dělají legraci z toho, jak se Obamovi nedaří vybrat ministra obchodu, zatím se s uchazeči spálil. Vtip přiložený k tomuto blogu je jak od Renčína: Táto, píše ti Obama, jestli bys toho ministra obchodu nevzal ty! -- To tak.

*

Roger Cohen v New York Times ještě stále zpracovává své zážitky z nedávné návštěvy Íránu, tentokrát z horské túry s místní mládeží po pohoří Alborz (též Elborz či Elburz, je zde i nejvyšší íránská hora Damavand). Jak říká, Írán sice není totalitní země, jsou tam slyšet opoziční hlasy, akorát že takové hlasy mohou kdykoli zmizet ve vězení. Túry po Alborzu jsou mezi mladými populární, dá se tam držet za ruce, klábosit, zpívat, taková země krále Miroslava.

Cohen potkává mladý sympatický pár, ona má 23, on 26, při schůzkách se musejí skrývat. I jí už zatkla mravnostní policie za nepředpisové oblečení (měla volnou modrou sportovní soupravu, "a loose-fitting blue swear suit"). Fotili ji na stanici jak zločince, museli pro ni přijet rodiče. (Podobné příběhy slyšel Cohen často, třeba od rozvedené třicátnice, která měla sukni jen ke kotníkům.) "Máme emigrovat?" ptá se mladík. A náš hrdina odpoví... ano, český čtenář by tady čekal, že Cohen řekne zdrženlivě "nevím, to je vaše volba", vždyť v té zemi nežije, nebo že s nimi rozebere možnosti emigrace... kdepak, hrdina odpoví: "Ne, jste-li připraveni být trpěliví." Ale změna v Íránu může trvat dvě generace, namítají mu. Nebo jednu, pomyslí si Cohen, pokud Spojené státy zůstanou zdrženlivé, nebudou do země agresívně zasahovat, válka by jen zbrzdila přirozenou evoluci, rostoucí vliv mladé vzdělané generace i žen a uvrhla zemi do nacionalismu. Ale zjevně mu to ještě vrtá hlavou, dál při výstupu se ptá jiné mladé Íránky, jestli se země může změnit. Ne, říká mu, "naši muži k tomu nemají odvahu." Avšak zdejší ženy, to je jiný příběh, myslí si Cohen, proto je podle něj Írán "jednou z nejnadějnějších zemí Blízkého východu, nikoli nejhrozivější".

Na příběhu je fascinující zejména Cohenova suverenita západního intelektuála, který určuje mladým Íráncům životy, naplánoval si už vývoj celé země (pravda, obětoval při tom nejméně jednu generaci -- tu současnou, s níž si tak pěkně popovídal na Alborzu) a pak zase v klidu odjede domů. A do toho důtklivě napomíná s autoritou žijící legendy New York Times: hlavně ať do Íránu nikdo nezasahuje, je to velmi nadějná země. Jenže o nadějích ohledně mladé generace íránských studentů už se píše asi tak dvacet let, a nic. Cohen nějak nebere v úvahu možnost, že vedle veskrze sympatických mladých Íránců také žije v zemi poněkud hrozivá elita, která pilně pracuje na jaderném programu a raketách dlouhého doletu.

 *

A teď opačný pohled. Vyhlášený konzervativec Charles Krauthammer vydal ještě opožděný jásot nad iráckými volbami, který přetiskl Jerusalem Post.Cituje jeden zajímavý postřeh: propadly všechny strany s názvem "islámská" nebo "arabská" (nejen radikální šíitský duchovní Muktada al-Sadr), zvítězily ty, které mají v názvu "Irák". Prostě velké vítězství racionálního nacionalismu, jak tomu říká Krauthammer.

Jen si toho oficiální Washington podle něj pořád jaksi nevšiml. Narušuje to totiž ustálený způsob vyprávění o Iráku jako o "fiasku". Přitom, píše Krauthammer, co kdo čekal od země "po 30 letech totalitního režimu, který zničil občanskou společnosti a systematicky vyhlazoval jakoukoli nezávislou sílu". Zatímco si ale kritici nad zemí už umyli ruce, Irák mezitím vybudoval živý svobodný tisk, soutěž politických stran, schopnost jednat a budovat koalice... Hlavní šíitská autorita v zemi, velký ajatolláh Alí Sistání úmyslně nepodpořil žádnou stranu, což je silný signál ve srovnání s Íránem: Irák obnovuje tradici sekulární vlády oddělené od islámu.

Podle Krauthammera jsou zde velkým strategickým vítězem Spjené státy, velkým poraženým Írán. To vše se však ještě může otočit, když přijde vojenský puč proti korupci, když si některý z politiků vybere ruský či venezuelský model vlády tvrdé ruky nebo když se současný systém bezpečnostně zhroutí po kvapném odchodu Američanů. Ty první dvě věci jsou v rukou samých Iráčanů, ale Krauthammer je ohromen, že prezident Obama -- s reputací citlivého rétora -- nedokázal k pozoruhodnému výsledku voleb říct nic chytřejšího, že "by měl pokračovat proces, v němž Iráčané přebírají zodpovědnost za svou budoucnost."