Líbá jako Bůh. A sype jako blázen

Vlastně se to dalo čekat předem. Snímek Marie Poledňákové Líbáš jako Bůh, který vstoupil minulý čtvrtek do kin,  měl od počátku všechny atributy zaručeného kinohitu. A hlavně barvitý trailer vhodně sázející na prostatický humor čtvrté cenové, Jiřího Bartošku v roli šarmantního spisovatele, Oldřicha Kaisera coby pohledného lékaře záchranné služby a Evu Holubovou jako jeho bodrou neustále glosující manželku (hlášky typu »Že je ten život někdy frkot, co?«, »Co že ses odstěhoval z ložnice, ty můj bambulko« a »Prdlajs infarkt, má špatný svědomí« mají zřejmě zlidovět). Sázka na jistotu.

To se nyní potvrdilo. "Laskavou rodinnou komedii o lidech a pro lidi" vidělo za jediný víkend přes 92 tisíc diváků, což z filmu alespoň pro tuto chvíli dělá jeden z pěti nejúspěšnějších titulů v historii české kinematografie. Pro ty neznalé snímek ještě vhodně zpropagoval Oldřich Kaiser v milé večerní rozpravě s nejmenovaným reportérem nejmenovaného bulvárního deníku. Video rozhovor z minulého týdne je dodnes k vidění na internetu. A hit je na světě.

Obsah filmu Líbáš jako Bůh tvůrci shrnují do motta: Muž mezi dvěma ženami a žena mezi dvěma muži, ale také zoufale zarputilým přirovnáváním k Lásce nebeské po dvaceti až třiceti letech. Milostná vzplanutí hlavních hrdinů okolo padesátky (v čele s další ze zřejmě nekonečné řady  slovenských hereček v českém angažmá Kamilou Magálovou) však na plátně dvakrát nefungují.

Jako Láska nebeská už vůbec ne - zejména když je Poledňákové novinka prošpikovaná vážně míněnými hesly typu »Netušila jsem, že je to ještě možné. Ráno vstanu a těším se na celý den«, a hrdinky hluboko ve středním věku hopsají, chichotají se jako školačky a vzájemně si diblíkovsky předčítají zprávy v mobilu, případně se navléknou do průsvitného prádélka a svádí své protějšky vilnými pohledy. O titulky oživujícím angažmá Lucie Bílé jako bodré Romky, co pobodá manžela, a Arnošta Lustiga jako družného přítele prababičky, ani nemluvě.

Tohle kupodivu není parodie, tohle je vážně míněná »romantická komedie, jejíž motory jsou poháněné pošetilostmi, sebeiluzemi i sny, kterým podléhají zamilovaní, nemilovaní i žárliví«, jak říká režisérka a scenáristka v jedné osobě. Jestliže stárnoucí »machové« řeší pubescentní problémy, mladí, reprezentovaní jindy výbornou Marthou Issovou, sklouzávají do podivných černobílých stereotypů -teenagery vidí tvůrci jen jako tvory s barevnými vlasy, neustále se svíjející v rytmu hiphopu. To ale vůbec nevadí! Před kiny stojí davy těch, co sice skuhrají kvůli třem pětkám za lékaře, sto padesát korun za vstupenku do multiplexu však rádi vysolí na dřevo.

Tvůrci si logicky mnou ruce. „Vysoká návštěvnost filmu Líbáš jako Bůh potvrzuje náš odhad, že u diváků má šanci uspět film, který osloví publikum napříč generacemi, je divákovi vstřícný, a to i přesto, nebo právě proto, že nabízí v uvozovkách jen kvalitní zábavu,“ libuje si Jan Bradáč, šéf společnosti Falcon, který snímek produkovala a stojí i za jeho distribucí. Asi má pravdu. Lidem stačí málo. O vstřícnosti vůči českému divákovi by podle tohoto vzorečku měli zřejmě popřemýšlet spíš oscaroví režiséři Sam Mendes a Clint Eastwood, jejichž filmy Nouzový východ a Výměna se po nástupu komedie zabydlené žoviálními českými lidičkami v žebříčku tuzemské návštěvnosti podle očekávání opět propadly do mírně beznadějného podprůměru.

Protagonisté Líbáš jako Bůh ovšem oslavují. »Příští díl by se mohl jmenovat Pícháš jako ďábel,« prohlásila rozšafně na tiskové konferenci po novinářské projekci Eva Holubová. Mnohé to vypovídá nejen o »laskavém humoru« tohoto filmu, ale též o hřejivé atmosféře při jeho natáčení. Poledňáková se teď jistě nenechá zastavit. Máme se na co těšit.