Ještě jednou k povinnosti odůvodnit daňovou kontrolu

Pohled Ústavního soudu na problematiku daňového řízení, obsažený ve dvou jeho průlomových rozhodnutích z konce loňského roku (o nichž informovaly v minulých dnech i Hospodářské noviny), vyvolal po jejich publikaci bouřlivé reakce a diskusi.

Zejména se to týká nálezu obsahujícího názor, že pro zahájení daňové kontroly je třeba, aby existovalo podezření o zkrácení daňové povinnosti.

Pohled na daňovou kontrolu jako na činnost, která může vést k porušení ústavně garantovaných práv a svobod poplatníků, však není vůbec pohledem novým. Už dříve se správní soudy zabývaly dopadem, který má na poplatníky samotné provádění daňové kontroly (tj. bez ohledu na to, zda je jejím výsledkem doměření daně či nikoli). V roce 2005 Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že daňová kontrola, je-li nezákonná, porušuje mnoho ústavně zaručených práv poplatníků, a proti takovéto kontrole je možné se domáhat soudní ochrany již v jejím průběhu. Za nezákonnou označil takovou, která je např. bezdůvodně opakovaná, je prováděná v době, kdy již nelze vyměřit daň nebo při níž dochází k nezákonnému postupu ze strany finančního úřadu.

Ve zmiňovaném nálezu pak Ústavní soud zahrnul mezi nezákonné kontroly i ty, u nichž chybí před jejich zahájením konkrétní podezření o zkrácení daňové povinnosti. Oproti tomu stojí dlouholetá odlišná praxe všech finančních úřadů, pro které daňová kontrola byla úkonem, k jehož zahájení není žádné podezření potřeba. Z tohoto pohledu skutečně striktní aplikace závěrů Ústavního soudu významně omezuje možnost využití institutu daňové kontroly v praxi. Z údajů uvedených v daňovém přiznání lze závěr o možném zkrácení daňové povinnosti učinit jen velmi obtížně.

Tyto informace by tak musel finanční úřad získat pravděpodobně jiným způsobem. V praxi si lze představit zjištění z daňové kontroly provedené u jiného daňového poplatníka nebo externí zdroje (např. oznámení od třetích osob). Dalším příkladem může být i využití ostatních zákonných instrumentů - provedení místního šetření u poplatníka nebo využití zjištění učiněných v rámci tzv. vyhledávací činnosti. Primárním účelem těchto úkonů však není „shromáždění důkazů o možném zkrácení daňové povinnosti" a navíc ve srovnání s daňovou kontrolou je při jejich provádění poplatníkům přiznáno méně práv. Intenzivnější využívání těchto institutů za účelem získání důvodů pro následnou kontrolu by tak paradoxně mohlo vést k mnohem intenzivnějším zásahům do sféry ústavně zaručených práv a svobod než v případech daňových kontrol.

Snaha po větší transparentnosti způsobu výběru poplatníků pro daňovou kontrolu, kterou byl Ústavní soud bezesporu veden, je v principu správnou. Nicméně otázku, zda oním „filtrem" musí být výhradně podezření o možném zkrácení daňové povinnosti (s nímž jsou spjaty výše nastíněné problémy), bude muset zodpovědět až soudní praxe.

Má-li však dojít k revizi citovaného právního názoru Ústavního soudu, může se tak stát pouze zákonným způsobem. Ústavní soud je tvořen 15 soudci, kteří rozhodují v plénu nebo ve tříčlenných senátech. Pokud se v budoucnu obdobný případ dostane opět na půdu Ústavního soudu a senát, který o něm bude rozhodovat, dospěje k odlišnému právnímu názoru, bude muset věc předložit k posouzení plénu soudců. Dokud se tak však nestane, je nutno vzít na vědomí, že Ústavní soud by měl v obdobných věcech rozhodnout ve smyslu svého předchozího rozhodnutí.

Radek Buršík, Daňové a právní služby, PricewaterhouseCoopers