Odpočet DPH u aut aneb vesmír a lidská hloupost...

V Poslanecké sněmovně se bude v nejbližších dnech probírat možnost znovuzavedení odpočtu daně z přidané hodnoty u všech vozidel pro plátce DPH. Dle některých představitelů opozice je to nesmysl.

Pojďme si jednoduše vysvětlit, jak funguje DPH v případě jejich plátců, ačkoli samotné vysvětlení je obsaženo již v jejím názvu – daň z PŘIDANÉ HODNOTY. Jako podnikatel mám na jedné straně vstup surovin, služeb a materiálu a na druhém konci výstup v podobě hotových výrobků nebo služeb. DPH je daň z té hodnoty, kterou jsem přidal já, tzn. zjednodušeně z rozdílu ceny na vstupu a výstupu. Kdybych pouze předprodával rohlík, nakupoval za 1 Kč a prodával za 2 Kč (ach, to by se podnikalo), zaplatím DPH z toho rozdílu. Fakticky zaplatím DPH z 2 Kč a „odečtu“ si DPH ze vstupní 1 Kč, platím čistý rozdíl. Daň z té „první“ 1 Kč zaplatil totiž už subjekt, který mi rohlík za 1 Kč prodal.

Podnikání nejsou jenom rohlíky a vstupní komodity jsou různé – kromě materiálu je to například vybavení kanceláře, nájem nebo auto. Z těchto vstupů a vlastního know-how tvoří kupříkladu daňový poradce výstup – své služby. Daň z PŘIDANÉ hodnoty by měl opět platit jenom z rozdílu, aby celý systém dával smysl.

Z nepochopitelného důvodu bylo před několika lety rozhodnuto, že osobní auto není vstupním položkou na podnikání, a tak začali daňoví poradci, auditoři, účetní, právníci a další jezdit nákladními vozidly (s možností odpočtu DPH), aby si v prostoru pro náklad mohli vozit své znalosti a know-how. Fakticky se ovšem jedná o stejná auta jako osobní, jenom mají oddělený zavazadlový prostor (tzv. mřížka = asi 15kg kus železa, jehož výroba vyjde cca. na 5 tis. Kč a prodává se za 30 tis. Kč). Plátce DPH zaplatí 30 tis. Kč za kus železa, který nechce, nepotřebuje a který v autě překáží, ale ušetří tak 100 a více tisíc na DPH, kterou by logicky vůbec neměl platit.

Tento nesmysl chce současná vláda odstranit. Každý plátce DPH určitě ví o lepším způsobu, jak efektivněji investovat 30 tis. Kč (např. vytvořením dalšího pracovního místa), a to jsou peníze, které se v době krize počítají dvakrát. Stát celkově přichází o absolutně zanedbatelnou částku plynoucí z těch subjektů, které i přes možnost auta „s mřížkou“ volili auto bez mřížky a ochotně platily stovky tisíc navíc – bylo jim to milejší, než několik let vozit těžký kovový nesmysl v autě (a to se na tomto místě nebudu pouštět do výpočtů, kolik zbytečně spotřebovaného paliva a skleníkových plynů způsobuje, když tisíce aut vozí TUNY nesmyslného nákladu).

Dosavadní praxe samozřejmě maximálně vyhovuje společnostem, které se výrobou a montáží oněch mřížek zabývají. Jestli z tohoto výnosného kšeftu zbude na nějaké všimné pro partajní sekretariáty, se můžeme jenom dohadovat a každý nechť si udělá názor sám. Co je jisté, že pro zachování tohoto nesmyslu jsou jenom dva možné důvody: ekonomická zainteresovanost na prodaných mřížkách nebo obyčejná lidská hloupost. A ta je, jak říkal Einstein, stejně jako vesmír nekonečná. I když tím vesmírem si ani Einstein nebyl až tak jistý...