Bourání stropu a povinná solidarita se státem

Váhal jsem, zda o tom vůbec psát. V době, kdy v Česku měsíčně přicházejí o práci desetitisíce lidí a polovině těch, kdo práci neztratí, se letos možná vůbec nezvýší plat, může působit nemístně zabývat se situací dvouapůl procent zaměstnanců s platy na čtyřnásobku a více průměrného. Dohoda ministrů Kalouska a Nečase o zbourání stropu na odvody sociálního a zdravotního pojistného je nicméně jevem, jehož finanční dimenze je hodna ekonomického pohledu.

Připoměňme nejprve kontext, v němž před pár lety vznikal záměr zastropovat sociální a zdravotní odvody. Česko bývalo zemí s nízkými mzdami, ale vysokými náklady na zaměstnance. Podílem vybraného sociálního pojistného na HDP jsme v sedmadvacítce zemí EU ještě v roce 2007 soupeřili s Německem o druhou příčku hned za první Francií. Zároveň jsme bývali jedinou zemí Evropy, v níž strop na sociální a zdravotní pojistné v žádné podobě neexistoval.

Loňská reforma přinesla v uvedených ohledech systémové změny pro všechny zaměstnance, jen pro ty s nejvyššími platy lze ovšem změny označit za radikální. Kombinace rovné sazby daně a zastropování pojistného způsobila, že špičkově placenému zaměstnanci, který dříve dostával na ruku pouhých 44 procent z toho, co za jeho „nadlimitní“ část mzdy (tehdy s limitem zhruba na dvojnásobku průměrné mzdy) zaplatil jeho zaměstnavatel, loni zbylo plných 85 procent (s tím, že limitem je čtyřnásobek průměrné mzdy). Letošní procenta by se v případě schválení ministerských plánů a v kombinaci s dalšími, již platnými úpravami změnila na zhruba 77 procent pro zaměstnance a 23 procent ve prospěch eráru. Vyjádřeny absolutními čísly by znamenaly změny přesměrování disponibilních příjmů domácností v odhadované výši 4 až 5 miliard korun ročně ke státu, případně ke zdravotním pojišťovnám. Měsíční propad čistého příjmu domácností v uvedené skupině by v průměru dosáhl několika tisíc korun.

Uvedený výpadek čistého příjmu těžko přivede kteroukoliv dotčenou domácnost do finančních těžkostí. Vysokopříjmoví jedinci byli zpravidla skeptičtí, že by daňový režim nastavený v roce 2008 vydržel věčně. Neměnili proto příliš své spotřební zvyklosti, takže dodatečné příjmy z větší části končily jako úspory, z menší části byly patrně darovány nadacím. Krácení příjmu těchto domácností proto nepovede k omezení soukromé spotřeby v ekonomice, ale důsledky budou jiné. Za prvé, méně prostředků zřejmě zbude pro nadace, jejichž příjmy budou nepochybně rovněž poznamenány obtížnější finanční situací středních vrstev v důsledku ekonomické krize. Za druhé, nižší tvorba úspor vysokopříjmových domácností omezí potenciál pro jejich finanční investice. Sníží tím mimo jiné šance na úspěch plánu ministerstva financí prodávat domácnostem státní dluhopisy.

Ekonomická podstata připravovaného opatření je srozumitelná, ideologická už méně. Pod rouškou ekonomické krize se bourá koncepce, podle níž jsou férové zároveň rovná sazba daně a strop na odvody. Bourání připravuje ta samá vláda, která koncepci původně iniciovala. Avizovanému omezení platnosti stropu na dva roky na přelomu volebního cyklu málokdo uvěří. Jestliže vláda dobrovolně pohřbí ten z hlediska opozice ideologicky méně problematický pilíř koncepce, po očekávaném zrušení konceptu rovné sazby daně opozicí nezůstane z vládní koncepce nic. Pozastavovat se také lze nad způsobem, jakým bylo zrušení stropu pojistného prezentováno. Předkládat zvýšení daňové kvóty jako akt solidarity je pokrytecké, když v něm není a z podstaty věci ani nemůže být plátcům ponechán žádný prostor k dobrovolnosti. Peníze státu se neplatí ze solidarity, i když se pro tuto dávku vžil v češtině v posledních stoletích poněkud eufemistický výraz DAně náhradou za někdejší slovo BERně.