Usnesením  z ledna 2009 potvrdil Městský soud v Praze svůj předchozí rozsudek z června 2007, ve věci nezákonného postupu prezidenta republiky Václava Klause, odmítajícího jmenovat justičního čekatele Petra Langera z důvodu jeho „nízkého věku“.

Uvedenému usnesení předcházela neúspěšná kasační stížnost prezidenta Klause u Nejvyššího správního soudu, jíž se bránil proti nepřípustnému zasahování soudní moci do ústavních pravomocí prezidenta republiky.

 

Nemyslím si, že je člověk ve třiceti letech, po jednostranné, převážně teoretické přípravě, dostatečně zralý a zkušený pro zastávání náročné a společensky zodpovědné funkce soudce. To je ale asi vše, v čem jsem schopen, v daném případě, s prezidentem Václavem Klausem souhlasit.

 

V diskusích na toto téma se prolínají dvě roviny. První je právně politická, zabývající se představami o míře nároku soudních čekatelů na jmenování, věkovou hranicí „zralosti“ kandidáta a obsahu a způsobu výkonu prezidentských pravomocí. Druhou je pak rovina právně interpretační, jež by měla být rozhodující pro aplikaci práva soudem.

 

Mnozí komentátoři prokazují jak je snadné zaujmout v této věci, čím méně poučené, tím radikálnější stanovisko. Je tedy prezidentovo nerespektování zákona, konstatované pravomocným rozsudkem, „znevažováním“ právního státu nebo jeho obranou proti expanzivní soudní moci?

 

Není cílem tohoto postu předložit detailní právní analýzu, ale pouze objasnit jádro problému.

 

První zásadní otázkou je formalita pravomoci prezidenta jmenovat soudce. Jinak řečeno jde o to, zda je prezident oprávněn rozhodnout nejmenovat soudce, nebo je pouze oprávněn jmenovat předložené kandidáty. Jmenování soudců je zařazeno mezi další pravomoci, uvedené v samostatném čl. 63 Ústavy. Mezi těmito pravomocemi je i zastupování státu navenek a sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv. Zahraniční politika státu je ale určena vládou a prezident má pouze reprezentační funkci. U ratifikace pak prezident není oprávněn využít práva veta, jako v případě zákonů. K platnosti rozhodnutí prezidenta, jimiž jsou uplatněny pravomoci podle čl. 63, se vyžaduje spolupodpis předsedy vlády, který tím přebírá odpovědnost prezidentského rozhodnutí na vládu. I systematické oddělení pravomocí, reálně a autonomně vykonávaných podle čl. 62, od pravomocí ostatních ,nasvědčuje na jejich odlišnou povahu. Zřetelné je to u druhově stejných pravomocí. Zatímco udělení individuální milosti je v plné pravomoci prezidenta podle čl. 62, je amnestie, dopadající na širší skupinu odsouzených, tzv. kontrasignovanou pravomocí podle čl. 63. Zatímco soudce Ústavního a Nejvyššího soudu jmenuje prezident na základě pravomoci podle čl. 62, „obyčejné“ soudce jmenuje podle čl. 63.

Výběr kandidátů na jmenování prezidentem není libovolný, ale probíhá na základě seznamu vypracovaném ministerstvem vnitra a předloženém vládou, byť lze jistě diskutovat o tom zda jde o návrh závazný.

Silná verze prezidentské pravomoci není nezbytná ani z hlediska demokratické dělby moci a souvisejícího systému brzd a vyvažování. Prezident je Ústavou řazen jako součást moci výkonné a je volen parlamentem, čemuž odpovídají i tradičně slabé pravomoci. Autonomní rozhodování o jmenování soudců není v tomto smyslu přínosné a prezident není k tomu vybaven ani potřebným administrativním aparátem. Pokud tedy z Ústavy jednoznačně nevyplývá, že nějaký orgán státní moci je vybaven určitou pravomocí a v tomto případě je tomu spíše naopak, musí platit výchozí předpoklad, že tuto pravomoc nemá.

 

I přes dostatečně nepodloženou pravomoc prezidenta nejmenovat navržené kandidáty, mu jí však soudy, rozhodující v dané věci, neodepřely. Tím, že se zabývaly mírou uvážení prezidenta při jeho rozhodování o jmenování soudců, mu ji de fakto přiznaly.

 

Ze zákona o soudech o soudcích a z Ústavy vyplývá jednoznačně pouze za jakých podmínek být soudce jmenován může, nikoliv musí a oprávnění prezidenta soudce jmenovat, nikoliv nejmenovat. To, zda je prezident oprávněn rozšířit kritéria výběru o zákonem nepředvídaná, nebo některé kritérium zpřísnit, což se stalo v právě posuzovaném případu, je nutné dovodit interpretací zákona a Ústavy rozhodujícím soudem. Nejvyšší správní soud vyloučil možnost vycházet z jiných kritérií než jsou stanovena zákonem o soudech a soudcích. Rozhodující Městský soud však ve svém rozsudku pouze konstatoval nečinnost prezidenta a uložil mu povinnost v poskytnuté lhůtě, buď jmenovat žalujícího kandidáta soudcem, nebo odůvodnit jeho nejmenování. Myslím, že to lze považovat, ze strany soudu vůči prezidentovi, za velice vstřícný rozsudek, což však samozřejmě Václav Klaus neocenil a rozsudek nerespektuje.

 

Tím, že soudy, možná poněkud opatrnicky, jednoznačně nevyloučili oprávnění prezidenta nejmenovat vládou navržené kandidáty, si však založili určitý problém. Pokud na jmenování soudce není právní nárok, jako že není a prezident má možnost uvážení při výběru a jmenování kandidátů, což soudy nepřímo uznaly, je jeho nečinnost těžko možné považovat za negativní rozhodnutí. Pokud tedy prezident v rámci své pravomoci nerozhoduje o nároku kandidáta na jmenování, není co odůvodňovat a následně soudně přezkoumávat. Ústavní akt rozhodnutí prezidenta o jmenování soudce není doprovázen rozhodnutím o nejmenování těch ostatních a Ústava ani zákon takovou povinnost prezidentovi neukládá. Z toho je zřejmé, že se tím nejmenovaní kandidáti dostávání do zóny bezpráví, nejistoty, libovůle a nevědomosti ohledně důvodů jejich nejmenování a tedy i výhledu na případné jmenování v budoucnu. Není  ani jasné, zda mají být v dalším kole znovu navrženi pro jmenování vládou. Tato situace jenom ukazuje že i jinak nepodložený výklad o existenci oprávnění prezidenta nejmenovat navržené kandidáty, vede k absurdním závěrům a je proto dalším argumentem pro neexistenci autonomní pravomoci prezidenta v této věci.

 

Právní stránka sporu tedy spíše ukazuje, že jednání prezidenta Klause je projevem jeho konzistentních postojů, zaujímaných vůči justicí v celé řadě dalších případů. Nejmenování odmítnutých kandidátů, bránících se žalobami, ani po dosažení věkové hranice třiceti let, zatímco ostatní jmenováni byli, pak nasvědčuje spíše na trucovitost než principiálnost.

 

Lze pochopit, že Václav Klaus není spokojen s rozsahem svých prezidentských pravomocí, nicméně měl o jejich rozšíření usilovat v době, kdy měl přímý vliv na legislativní činnost. Na posilování pravomocí jiného ústavního činitele, než byl o sám, však zřejmě tehdy neměl zájem.