Není snadné bý v Itálii cizincem, ještě těžší je být v Itálii cizinkou  - a k tomu „holkou z východu". Narozdíl od jiných evropských zemí se tu naše národní identita totiž netočí okolo slavných hudebníků, krás pražských  památek a přehnané konzumace našeho výborného piva.

„Holky z východu" si totiž v Itálii vybudovaly pověst slečen, co hledají štěstí v bohaté a slunné Itálii. Chudé ženy, co utíkájí z bídy a jsou ochotné udělat cokoliv pro to, aby mohly v Itálii zůstat.

Před téměř sedmi lety jsem se rozhodla, že využiji svého talentu na jazyky a začnu se učit italštinu. Našla jsem si s přítelem byt v Toskánsku, zapsala se na univerzitu a zažádala v Praze o studijní povolení a vízum.  Moje žádost byla zamítnuta ještě u okénka na konzulátu. Po dvou hodinách fronty a příběhů ostatních studentů, co mi ve frontě dělali společnost, mi totiž ten pán sdělil, že zapsat na univerzitu, a pak jet dělat do Itálie něco velmi odlišného, od zloděje až po děvku, by mohl kdokoliv. Myslela jsem, že špatně rozumím, a tak jsem přivolala jako svědka vlastního otce i přítele. Nerozuměla jsem špatně. Prý se Itálie musí bránit proti imigraci nežádaných subjektů, tedy i proti mně. „Holce z východu". To bylo poprvé, ale rozhodně ne naposledy, co jsem na italských úřadech zoufalstvím plakala. Moje žádost o povolení k pobytu se protáhla na dva roky. I přesto, že jsem se mezitím vdala a Česká republika vstoupila do Evropské Unie.

Sedm let poté mám v Itálii manžela, dítě, rodinu, a hlavně platím daně (tzv. „fiskální kód" totiž v Itálii dostane i nelegální imigrant třeba ze Somálska. Daně totiž můžete platit, i když vás tu nechtějí.). Díky perfektní italštině se mi stane, že když se mě na ulici zvědavě ptají, odkud jsem, mohu v klidu odpovědět, že z Říma. Ne, nerozumějte mi špatně! Jsem pyšná na to, že jsem Češka a snažím se všema deseti naši špatnou pověst vyvrátit. Ale přeci jenom se mi těžko cizím lidem vysvětluje, že jsem sice Češka, ale ne „ta" Češka. A už vůbec se mi nechce pouštět do diskuzí o tom, že naprostá většina českých holek nejsou „ty", co si oni myslí.

A jak taky? Koneckonců, fáma o tom, že za komunistů se české slečny poddávaly za boty z Itálie, někde mít původ musí! Stačí prohlédnout brožůry cestovních kanceláří, co nabízejí pánské jízdy v Praze.

Levný alkohol a krásně ženy jsou oblíbeným lákadlem mnoha zemí. Někdo jezdí na dovolenou za uměním či mořem, jiní zase za možností se levně opít do němoty a snáze balit slečny. Tak jsou Italové hulváti, co neví, co jsou Česky zač, nebo si za to všechno můžeme tak trochu sami?

V neposlední řadě bych ráda připomněla, kdo ty cizí pány za českými krasavicemi vodí, kdo je do Čech láká na nohy a prsa. Čeští pánové přece! To oni zvou kamády z ciziny: „Přijeďte, dáme si panáka a seženu vám nějaký pěkný holky". Tak jak to teda je? Poddáváme se lehko my, krásné české slečny? Nebo nám děláte zavádějící reklamu vy, pánové?

Ale možná to všechno beru málo romanticky. Musím uznat, že MNOHO mých přátel v Itálii mě prosí, abych je seznámila v Čechách s milou a hodnou slečnou, protože v Itálii nemůžou najít tu pravou. Možná, že české slečny jsou atraktivní právě kvalitou charakteru a skromností. Stejně tak jsou pro českou žen vzácností cizinci, co si jí pro její kvality váží.

Nebo možná je nás krásných českých žen jen moc a proto máme potřebu se vyvážet do ciziny.