Asi nikdo z nás nepochyboval, že Jiří Paroubek obhájí svůj post předsedy strany na marketingově velmi dobře promyšleném a také provedeném sjezdu. A tak se pozornost veřejnosti začíná směřovat k další - ovšem daleko zapeklitější události, kterou bude úterní hlasování o nedůvěře vládě. I přes názory některých komentátorů se osobně kloním k myšlence, že vláda v úterý padne. Ne ovšem díky vyjednávacímu umu opozice, ale „vysoké“ hře některých koaličních politiků.
Politický paradox
Jak se ukazuje, ODS se i přes deklarovanou jednotu na svém sjezdu začala povážlivě štěpit. Postů málo a hladových vlků mnoho. Ostatně jako v každé jiné straně, kde se nabízí moc a finančně zajímavé posty. Přitom paradoxně došlo v poslední době k nárůstu jejích volebních preferencí, které by se po zbývající čas českého předsednictví EU mohly udržet, ba co více - ještě narůst. A to je panečku příležitost. Podzimní předčasné volby by se
z předem jednoznačné záležitosti mohly změnit v pořádné drama. Dovládnout v období krize v nestabilní koalici by bylo totiž politickým hazardem.
Pyrrhovo vítězství pro ČSSD
A tak po zvláštním způsobem spuštěné kauze „Wolf“ ČSSD přechází do útoku. Osvědčenou ale krátkozrakou negativní rétoriku stranické špičky měnit nehodlají a vyslovení nedůvěry vládě by bylo efektním pokračováním oranžové vítězné vlny. Vlny, která se ovšem v konečném důsledku může stát pastí. Není tomu tak dávno, kdy ODS byla v daleko slibnější situaci: 12 hejtmanů, pražský primátor, nejsilnější strana vládní koalice, většina v Senátu a čestný předseda na hradě. A jaká je situace dnes? Kdosi moudrý řekl, že „pýcha předchází pádu“. A to podle mého názoru na naše politiky platí bezezbytku. Jen aby nestabilitě na naší politické scéně porozuměla Evropa. Bylo by škoda ztratit slibnou pozici v EU, kterou jsme si pracně v tomto roce vydobyli.
