Nejočekávanější film Normal = bublina Formal

„Viděl jsem včera věc, která byla úplně celá modrá a úplně celá prázdná," napsal kamarád Martin do svého facebookového statusu. Tou věcí myslel nový český film Normal, který si odbyl premiéru ve středu večer a dnes vstupuje do českých kin.

Normal operuje na plakátu sloganem „nejočekávanější film roku." Na tom něco je, očekávalo se, zda se konečně podaří natočit dobrý český žánrový film a zda se podaří Dagmar Havlové úspěšně vrátit k herecké kariéře. Napjaté očekávání pomáhal budovat i podařený trailer a reklamní a mediální kampaň a tajnůstkářství tvůrců. A tak i novináři měli šanci film vidět až v den premiéry - toto neobvyklé řešení přitom zpravidla volí filmy, které se příliš nepovedly a chtějí tak odsunout sarkastické komentáře recenzentů na co nejpozdější dobu. Jenže čím napjatější očekávání, tím potom také větší zklamání.

Normal není přímo nepovedený film. Stylisticky je více na výši než valná většina českých filmů poslední doby. Jenže co je to platné, když ta přebujelá forma neobaluje adekvátně hluboký obsah. Normal je díky obsahové chudobě film zoufale dutý, prázdný a pozérský - ne nadarmo si už vysloužil další přiléhavou přezdívku „Formal". Chybí v něm cokoliv opravdového, je vyplněn jen načechranou vatou mudrlantských promluv o vině, trestu a normalitě v nás. Líbila se mi hudba, sama o sobě se mi líbila i kamera a některé atmosféry. Jenže když se to vše poskládá dohromady, tak výsledkem je jen naleštěné prázdno a nuda, ukrutná celovečerní nuda. Herci dekorativně postávají před kamerou, Kňažko se usilovně snaží dokázat, že je českým Hannibalem Lecterem (snaha se vztáhnout k Mlčení jehňátek je leckdy až příliš očividná) a Dagmar Havlové nezbývá nic jiného, než pronášet osudově zastřeným hlasem patetické věty. To vše v onom modravém oparu, v němž se herci s mrtvolně nalíčenými obličeji pohybují jako jakési zombies, v mrtvolném světě, který je chtěně dekadentní a plný klišé jako ty směšné výjevy z veřejného domu.

Psala jsem ještě na škole bakalářskou práci o českém hororu a o tom, že český film příliš neumí pracovat s patosem. Proto tu vzniká tak málo dobrých žánrových filmů, patos vyžaduje vážnost a česká záliba ve shazování vážného a nadsázce jde přímo proti němu. Proto Normal občas působí až směšně, ve své usilovné snaze zůstat vážný, osudový a temný - paradoxně právě ta usilovná touha občas vyvolává spíš smích. Navíc tu chybí silný příběh, nadstavba k pouhé černokronikové historce o sériovém vrahovi. Čarování s atmosférami příběh nemůže nahradit, výtvarná přestylizovanost už teprve ne. Z nejočekávanějšího filmu roku je tak jen prázdná bublina, úplně celá modrá a úplně celá prázdná. Škoda.