WSJ chválí Topolánka. Schulz ve Spiegelu: Evropa "je teď v rukou Božích" (páteční rozcvička)

Wall Street Journal se důrazně postavil za Topolánkův výrok, podle nějž jsou Obamovy plány na prudké zadlužování cestou do pekel. Komentář se jmenuje: OD TOHO TU PŘÁTELÉ JSOU. Obama by se neměl bát, když k němu Češi mluví narovinu. „Pan Topolánek pouze bez okolků (bluntly) vyjádřil názor, který už zazněl od různých vůdců, počínaje Angelou Merkelovou přes Nicolase Sarkozyho až po šéfa Evropské centrální banky Jeana-Clauda Tricheta. Pokud jim dosud Obamova vláda nevěnovala pozornost a dál šponuje (racking up) rozpočtové deficity, proč nepromluvit důrazněji. Přátelé nechtějí, abyste si zničili vlastní ekonomiku (friends don't let friends wreck their economies).“

WSJ to srovnává s jiným evropským přístupem. Před pár dny „Španělsko předvedlo, jak přicházet o přátele a odpuzovat spojence. Minulý čtvrtek Madrid oznámil – informoval přitom o své kroku ani ne s 24hodinovým předstihem --, že stahuje svých 600 vojáků mírových sil NATO v Kosovu. Toto je krok podstatně víc zneklidňující – zvláště kvůli podobnosti s náhlým stažením španělských vojáků z Iráku, které premiér José Luis Rodriguez Zapatero udělal po svém nástupu v roce 2004 --, a přesto vyvolal mnohem méně vzrušení (generated less heat) než komentář pana Topolánka.“ Závěr: „Před schůzkami G-20 a NATO nemohl pan Obama dostat lepší příklad, jak si většina Evropy cení slovní zdvořilůstky (niceties) nad skutečné činy.“

*

Německý sociální demokrat Martin Schulz, předseda levicových europoslanců, má na internetové stránce Spiegelu rozhovor k pádu Topolánkovy vlády: Teď jsme v rukou Božích. Formálně ještě Evropa vedení neztratila, Topolánek vládne dál, má ovšem menší manévrovací prostor. Ovšem, říká Schulz, on to stejně nebyl zrovna nejsilnější předseda Evropské rady (he hadn't exactly been the strongest council president to date anyway).

Spiegel: Jak to myslíte?

Schulz: Jen se podívejte, jak blábolil (blathered) o Spojených státech v Evropském parlamentu.

Spiegel: Řekl, že americké snahy o rozpočtový stimul ji vedou na „cestu do pekel“.

Schulz: Což je ideologie. Topolánek byl jedním z nejbližších spojenců George W. Bushe, když se začalo jednat o protiraketové obraně ve východní Evropě. A teď využívá půdu Evropského parlamentu, aby útočil na Bushova nástupce. To si může dělat v Praze, ale ne v EU.

Spiegel: Je teď Lisabonská smlouva v ohrožení?

Schulz: Uvidíme. Je fakt, že dva poslanci, kteří zapříčinili pád vlády, jsou odpůrci smlouvy. To není příliš povzbudivé znamení.

Spiegel: V dubnu má český Senát hlasovat o Lisabonu. Jaký výsledek očekáváte?

Schulz: Doufám, že projde. Ale plujeme na otevřeném moři (it's like being on the high seas). Jsme v rukou Božích.

Spiegel: Na podzim mají Irové hlasovat o Lisabonu. Pokud Češi smlouvu odmítnou, mělo by vůbec irské referendum smysl?

Schulz: Pokud Češi odmítnou smlouvu, budeme ve vážné krizi. Pak by se dala smlouva pohřbít a dostaneme se zpátky ke smlouvě z Nice, přijaté 15 členskými zeměmi. Jenže těchto 15 vlád, nemluvě o nových členských státech, je nespokojeno s dosavadním uspořádáním. Proto se měla přijímat ústava. Když padla, pokusili jsme se podstaty reforem přijmout v Lisabonské smlouvě. Když také neuspěje, bude to fiasko.

Spiegel: Co by to – politicky -- znamenalo pro EU?

Schulz: Museli bychom dál žít podle velmi staré smlouvy. Dál bychom byli ekonomickým gigantem, ale neměli bychom nástroje, jimiž bychom svou sílu uplatňovali a zvládali úkoly na mezinárodní scéně. (pozn. autora blogu: věta nezní dobře ani v angličtině: We would still remain an economic giant, but we would not have the instruments needed to do justice to our own power and to cope with international challenges.)

Spiegel: Mnozí vidí za Topolánkovým pádem prezidenta Václava Klause, rozhodného euroskeptika. Představuje on osobně nebezpečí pro budoucnost EU?

Schulz: Když byl tento člověk v Evropském parlamentu, nenechal nikoho na pochybách, že udělá cokoli, aby Lisabonskou smlouvu potopil. Odmítá EU v její současné podobě. Po svržení Topolánkovy vlády budou následující kroky na něm. A nepochybně bude někým jako polský prezident Kaczyński, který se snaží zbrzdit unifikační proces.

Spiegel: Když Evropské unii loni předsedalo Slovinsko, muselo se spoléhat na francouzskou podporu. Teď tu máme české dilema. Je taková odpovědnost nad síly nových členů EU?

Schulz: Ne. Slovinci odvedli dobrou práci. Spolupracoval jsem úzce s jejich premiérem. Co se teď děje v České republice, nemá nic společného s velikostí země ani s jejím nedávným stupem do EU. To je dáno výhradně zvláštnůstkami (idiosyncracies) tamní vlády.

*

Wall Street Journal věnuje speciální stránku diskusi, zda za bublinu na trhu s bydlením opravdu může bývalý předseda Federálního rezervního systému Alan Greenspan a jeho strategie nízkých rokových sazeb. Předchozí kola sporu zaznamenával tento blog tady (Greenspanova reakce na profesora Taylora) a tady (legendární nobelista Gary Becker). Doporučujeme prostudovat všem českým ekonomům, kteří se ke sporu také chtějí vyjadřovat.

David Henderson z Hooverova institutu říká „Neobviňujme Greenspana“ (měří přitom peněžní zásoby M1 a M2, zvažuje – a pak zamítá – i možnost zrušení Federálního rezervního systému, odsuzuje Bernankeho). Gerald P. O. Driscoll mladší z Cato Institute naopak Greenspanovu obranu odmítá: minulá vláda a centrální banka krizi zavinily, prodlužovaly a zhoršily… a ty současné v tom pokračují. Atakdále, stačí si vybrat z palety názorů, a hned může člověk v Česku dělat chytrého.

*

I komentátor New York Times David Brooks si zajel na šest dní do Afghánistánu a získal – navzdory své původní skepsi -- dojem vyjádřený v titulku: Tato válka se dá vyhrát, protože „Afghánci chtějí totéž co my“. Jako jedni z mála v blízkovýchodním regionu nemají komplex méněcennosti, všímá si Brooks: „Mají pocit, že nám prokázali službu, když zničili Sovětský svaz a že my jsme je nechali na holičkách (and we repaid them with abandonment). Mají za to, že jim něco dlužíme. Díky tomu jsou vztahy mezi Aghánci a cizinci relativně přímočaré. Většina velících důstojníků proto dává přednost Afgháncům před Iráčany.“ Brooks cituje afghánského ministra obrany Abdula Rahíma Wardaka: „Afghánci vás od počátku brali jako přátele, spojence a osvoboditele.“ Brooks také míní, že se zahraniční vojska v Afghánistánu už poučila ze svých chyb a konečně si správně nastavila priority: „Armáda rády zabíjejí padouchy. (Armies love killing bad guys.) Humanitární společnosti rády staví školy. Ale nejdůležitější část každé pomoci je budování vlády, práva a pořádku. To znamená reformu policie, zlepšení soudů, trénink místních úředníků, stavbu vězení. Teď se v Afghánistánu každá západní organizace zaměřuje právě na tento úkol.“ Navíc se zlepšuje afghánská vláda, píše Brooks. Jistě, prezident Karzáí štve většinu amerických vojáků, někteří místní guvernéři jsou zároveň drogoví bossové, ale podle expertů OSN se dostávají do státní sféry a do klíčových provincií schopní reformátoři. A v neposlední řadě začala Obamova vláda brát Afghánistán vážně a zabývá se i sousedním Pákistánem.

Brooks proto zakončuje chválou svého prezidenta: „Po iráckém traumatu by bývalo snadné, aby se USA vyčerpaně stáhly do politického realismu. Ale prezident Obama staví na principech, jež někteří odmítali jako neokonzervativní fantazie: tedy že americký národ má sílu na to, aby prosazoval demokracie a občanskou společnost, stavěl na nohy zhroucené státy. Zahraniční politika může mít různé doktríny, ale tato energická a ambiciózní odpověď – vprostřed ekonomické krize a válečné únavy – říká cosi důležitého o americké DNA.“