Vzpomínáte si na můj pohovor? Ten, ze kterého se mi ne a ne ozvat? Ozvali se před týdnem a prosili mě, abych si domluvila dva dny volna, a jela ještě s ostatními kandidáty na pohovor přímo do sídla firmy v Belgii. Inu proč ne, řekla jsem si. To snad nebude takový problém...

 To jsem ale nepočítala s tím, že tak jako o chlapa nezavadíte, když jste zrovna single, a jen co začnete s někým chodit, sápou se po vás na počkání, tak i nabídky práce se jen hrnou, když už máte jednu na obzoru.

 Ráno před odjezdem mi naprosto nečekaně zavolala i druhá firma, u které jsem byla na pohovoru, a která se mi měla ozvat už dávno.  Prosili mě o schůzku hned to odpoledne. Měla jsem už plnou hlavu pohovoru v Belgii, nemluvě o tom, že jsem se musela hodit marod v práci a předstírat mdloby. Ale co, šla jsem do toho. Když už nic jiného, aspoň se mi zvedlo sebevědomí... Najednou mě všichni chtěli, a to hned a honem.

 Odpolední pohovor se protáhl na tři hodiny. Klepala jsem se jako osika a potila se až na zadku. Prostředí jako v Bílém domě, obleky a kravaty, elegantní dámy, budoucí šéf další top manager co nikdy nespí. O mém pohovoru v Belgii už věděli, o moc se jim to nelíbilo. A pak nevyhnutelná otázka: „Pokud vás vezmeme my i ti druzí, pro koho se rozhodnete?" Moje první odpověď zněla doslova: „Eeeeeee". Naštěstí jsem chodila na English College a „vokec" je mou silnou stránkou. Musela jsem ale, ač nerada, přiznat, že chci počkat jak to v Belgii dopadne, protože je to zajímavá práce, a že přijmout jejich nabídku během dvou dnů není v mých silách. Tvářili se, jako bych jim plivla do obličeje. Nu co, nedalo se nic dělat. Já totiž ve skutečnosti mnohem více chtěla tu práci s Belgičany , a  další monstr-šéf mě dvakrát nelákal. Tak jsem si řekla, že jsem si to u nich holt asi zavařila, a ještě víc se upnula na pohovor v Belgii, na který jsem odjížděla hned druhý den ráno.

 Kufr, kadeřník, dokonalý business attire (vypůjčovaný od čtyř různých kamarádek a schválený dalšími pěti díky tomu slavnému fejsbůku). V letadle jsem vytipovala své dvě konkurentky, nic těžkého: jedna rozkřikovala kam a proč jede na celé letadlo, a druhá  držela v ruce pas a letenku... a to víte, na fejsbůku najdete všechny. Celou cestu autem z letiště pak mé rivalky společně klábosily jako staré kámošky, vyprávěly co neměly (co umí, a hlavně neumí...) a přemítaly o tom, jestli bude večer „rozchod". A já tiše poslouchala, konkurence se bála čím dál méně a  naděje ve mě rostla,

 V pátek nastal pohovor samotný, celodenní setkání se zástupci různých oddělení, testy, videa, prohlídka výroby. A do toho mi neustále někdo volal...

 Dva zmeškané hovory, neznámé číslo.

Tři zmeškané hovory, neznámé číslo.

Čtyři zmeškané hovory, neznámé číslo.

Buď mě shání monstr-šéf, protože mu uletělo letadlo v Dubaji, nebo mi volají kvůli té druhé práci a ne a ne mě odchytit. V šest večer konečně zavolali z mobilu na který se dalo zavolat zpět: „voláte o 20 minut pozdě. Museli jsme práci nabídnout někomu jinému."

 

Nemohla jsem tomu uvěřit. Ještě mi řekli, že je to moc mrzí, a že si mě nechají v archívu, protože pohovor byl výborný. Já se začala modlit, aby mi aspoň ta vysněná Belgie vyšla, když jsem kvůli ní přišla o lepší plat a smlouvu na dobu neurčitou. Začala jsem se konkurence znovu bát.

 V sedm večer, když vyklepaná a unavená vyprávím bratrovi celé dobrodružství, mi volají znovu a tentokrát bez pozdravu hlásí, že je můj šťastný den! Ale to jen pokud v pondělí (opakuji, že byl pátek v sedm večer), podepíši smlouvu a na Belgičany zapomenu. Na rozhodnutí jsem měla 2 vteřiny.

 A co já na to? Zamávala jsem smlouvě na dobu neurčitou, vyššímu platu a elitní pozici. Pro jednou totiž chci dělat něco, co mě baví. Něco co jsem si vybrala JÁ, ne proto, že jsem musela, ale protože jsem to tak chtěla.

 V noci jsem nespala a  neustále o tom přemýšlela... Dokonce se mi vyrazila kopřivka, co jsem neměla od maturity. Cestou zpět jsem v letadle spořádala 3 krabičky belgických pralinek co jsem vezla tchyni a synovi. I mé konkurentky si ťukaly na čelo, co se přes noc, s tou profesionální, sebevědomou holkou, stalo. Z pečlivě vybraného business attire zbyl zmačkaný hadřík, umolousaný od belgické čokolády.

 Manžel se mnou cestou v autě téměř nepromluvil. Nelíbilo se mu, že jsem to s ním nejdřív neprojednala a zahodila nabídku, za kterou by mnozí dali cokoliv. A bál se, že se mi dlouho taková nepoštěstí.

 Za 5 minut zvoní telefon. Je to šéfka belgické firmy v Itálii co se mnou dělala první pohovor. Její slova jsou pro mě jako milión belgickým pralinek... „Chtěla jsem vám jenom říct, že pohovor dopadl dobře. Prý jste byla výborná. Možná si budete moci i vybrat jednu z dalších kandidátek k ruce.

 A já děkuji a děkuji, směji se od ucha k uchu, že konečně budu chodit ráno do práce ráda, že konečně budu dělat co mě baví, a že konečně budu moci poslat svého monstr-šéfa někam, a nemyslím tím do Číny.