Americký prezident se při návštěvě Prahy potká mezi čtyřma očima se šéfem Evropské komise, polským a španělským premiérem, a také s Václavem Havlem. Na vážnější jednání s českou politickou reprezentací ale čas nenajde. A to vše navzdory obrovskému úsilí českých diplomatů i politiků.

 

Zase jednou to vypadá, řeknou si mnozí, že nás velcí hráči neberou vážně. A když už přijedou, pak jen, aby využili kulis z významných dob české historie. Navzdory našemu formálnímu místu u evropského kormidla jsme najednou zase v roli lodní posádky, zatímco další směr plavby určuje někdo jiný.

 

Je to snad osud malého národa ve středu Evropy? Může za to jen Obamova neochota k setkání s vrchním klimatologem Václavem Klausem, či nechuť ztrácet čas jednáním s premiérem v demisi ?

 

Důvody této bezmocné situace jsou hlubší a sahají za krizi okolo odcházející vlády: naše politická reprezentace se totiž už dlouho chová tak, jako by bylo třeba vybrat si mezi úzkým vztahem se Spojenými státy a pevným ukotvením v Evropské unii. Ve výsledku z nás dělá nespolehlivý a bezvýznamný, pouze technického aranžmá schopný přívěšek.

Na tomto stavu se podepsala jak ČSSD, která nejdřív s USA začala jednat o radaru, aby při nepříznivých reakcích české veřejnosti, pod tlakem Moskvy a  následně i ruskou reakcí zděšené evropské levice naši účast na americkém obranném systému zablokovala.

Stejně tak za něj „vděčíme“ ODS. Netřeba připomínat, že Jan Zahradil, její lídr do Evropského parlamentu, ve svém eurorealistickém manifestu trval na tom, že nepotřebujeme vstupovat do EU, nýbrž se můžeme stát 51. státem USA. Stačí zmínit trvající blokádu Lisabonské smlouvy v Senátu, trvalé vymezování se vůči EU na „my a oni“ či odmítání komunikace o radaru s tím, že jeho umístění v ČR se evropských partnerů netýká.

 

Prezident Obama přijíždí do Evropy, aby se spojenci řešil nejzávažnější světové problémy –po hospodářské krizi a G20 přijde na řadu Afghánistán, vztahy s Ruskem či ochrana klimatu. Obama nemá čas na vnitroevropské půtky nad rolemi v EU, ani nemůže ke klíčovým dohodám dospět v plenární diskusi s celou sedmadvacítkou. Bude jednat s tím, kdo má sílu a kredit posadit se s ním ve jménu EU za stůl. A tam po zástupcích velkých států, které už při svém evropském turné potkal, přirozeně mělo sedět české předsednictví.

 

Za to, že s námi jednat nebude, nemůže ani velikost České republiky, ani naše poměrně krátké členství v EU – kdo nevěří, ať si ještě pár měsíců počká na švédské předsednictví. Devítimiliónové Švédsko je v EU jen o necelé desetiletí déle než my. Stihlo si však vybudovat pověst aktivního hráče, který svou váhu navyšuje tím, že konstruktivně hledá společný postoj, do něhož zároveň důsledně a čitelně promítá své stěžejní zájmy. Švédského ministra zahraničí Bildta by si Obama určitě nedovolil odbýt potřesením rukou na letišti.

 

Průběh Obamovy pražské návštěvy je tak účtem za našich prvních pět let v Unii – za neschopnost našich politiků posadit se proti americkému prezidentovi jako respektovaný zástupce celé EU, který má vzhledem ke svým geopolitickým zájmům pověst přirozeného pojítka mezi více a méně pro-atlantickými členy EU, a i neformálně se opírá o důvěru všech. Do budoucna z toho plyne jedno ponaučení: Chceme-li, aby nás Američané brali vážně, chceme-li si ošetřit náš bytostný zájem o stabilitu a bezpečnost Střední Evropy, uvědomme si konečně, že to bez pevného a respektovaného místa u evropského rozhodovacího stolu nepůjde.