Top funkce v EU: pro Čechy "zahrazeno"?

Za pád vlády se  teď schová kde který neduh české politické scény. Spadá sem i nedávný blog Jana Zahradila uveřejněný na aktualne.cz s titulkem „Porcování medvěda v EU“. Lídr kandidátky ODS do evropských voleb v něm říká: kdyby nebyla svržena vláda, mohli jsme se postarat o zajištění „alespoň jedné z těch opravdu důležitých funkcí v EU“ pro někoho z „nových členů, atlanticky orientovaných, nepříliš ochotných ustupovat Rusku a vnímajících potřeby střední a východní Evropy“.

Jaká to škoda, chtělo by se říct: Pád vlády uprostřed předsednictví je skutečně velký podraz na mezinárodním postavení naší země, a záměr prosadit do čela EU osobnost, která cítí zájmy středoevropského regionu, je taktéž něco, o co by nám všem mělo jít. Jenže: výklad Jana Zahradila k tomu, co všechno by vláda vedená ODS v EU byla zařídila, působí nemístně až směšně. Pojďme si to rozebrat:

Jaké postavení má při obsazování funkcí, z nichž bude příštích pět let řízen osud unie, člověk, který je na evropském hřišti známý jedině tím, že se skupinou okrajových politiků odešel z Konventu připravujícím evropskou ústavu a následně brojil proti Lisabonské smlouvě? Jak si asi stojí politik, který dlouhodobě s Václavem Klausem dává najevo, že kdyby bylo po jeho, Evropa by se svým uspořádáním vrátila před Římské smlouvy, a který v posledních měsících píše o tom, jak EU zvoní umíráček?

Jakou váhu má ve stěžejním personálním rozhodování strana, jež stále ještě blokuje parlamentní ratifikaci Lisabonské reformní smlouvy, na níž stojí budoucí akceschopnost rozšířené unie, a tedy i kompetenční výbava postů, o nichž je dnes řeč?

S kým by asi ODS získávala širokou podporu pro svého kandidáta, když z klubu Evropské lidové strany, která má nejsilnější postavení v Radě ministrů i v Evropském parlamentu, odchází ? Kde by asi sbírala většinovou podporu, když otevřeně ohlašuje, že pracuje na tom, aby vytvořila nové, politicky okrajové uskupení a středo-pravicový tábor tím oslabila?

Navíc, snažila se ODS v posledním roce komunikovat o důležitých evropských personálních rozhodnutích s opozicí, abychom do souboje, který Jan Zahradil správně označuje za „mezistátní utkání“, vyslali osobnost, jež by se mohla opřít o konsensus všech českých demokratických stran?

V EU přitom v příštích týdnech skutečně půjde o naše postavení na pět let dopředu. Rozhodneme o tom nejen tím, koho vyšleme do Evropského parlamentu, ale také výběrem budoucího českého komisaře. Bude to člověk, který má jméno, odpovídající výbavu a kredit, a nebo zase do Bruselu odsuneme někoho, pro koho zrovna v Praze není místo? Podaří se nám získat pro českého zástupce relevantní portfolio, s nímž bude mít vliv na jádro kompetencí EU (jako třeba rozpočet, hospodářská soutěž, dopravní sítě či – bude-li ratifikován Lisabon - energetika), nebo na něj zbude jen některá z koordinovaných oblastí jako kultura či sociální politika, s níž bude hrát druhé housle? Chápe naše politická reprezentace, že v širší evropské hře – tedy v tom, co Jan Zahradil jízlivě označuje za „porcování medvěda“ – můžeme svou podporou pro kandidáty jiných zemí zajistit z pohledu našich zájmů nejvýhodnější konfiguraci a silnější vliv na evropské rozhodování?

Obávám se, že s naší dnešní politickou elitou - elitou, jejíž jedna část v poločase podrazí nohy českému předsednictví a druhá místo posilování vlivu sedí na plotě nejsilnějšího politického klubu a špačkuje o tom, jak se „oni“ v EU snaží při porcování medvěda vodit „nás“ Středoevropany za nos – nemáme pro evropský personální souboj nejlepší karty.