Konečně nastal můj den. Nová práce je zajištěná, smlouva podepsaná a já po dlouhé době jedu do práce nadšená, protože dnes dávám výpověď!

Dokonale jsem si to naplánovala, abych šéfa co nejvíc překvapila a nejlépe ho nechala viset někde v Hong Kongu. Počkala jsem celý den, připravila všechno tak, aby kolegové neměli problém věci najít a zvedla telefon.

V Číně je půl deváté a šéf sedí evidentně na večeri s klienty. A já hlasitě a zřetelně vyslovuji následující: „dnes je můj poslední den práce." Ticho... dlouhé ticho. Monstr-šéf se zmáhá jen na to se mě zeptat, proč dávám výpověď. To, že už rok a půl dělám osobní asistentku na černo, mu nepřipadá jako dost závažný důvod. Ticho.... Další ticho. A pak koktá a loučí se. Projednou nemá vůbec, ale vůbec  co říct.

Obvolám ještě další nadřízené, obcházím kolegy. Všichni jsou překvapení, ale přejí mi hodně štěstí.

Když večer odjíždím z teď už bývalé práce, jsem téměř zklamaná. Možná jsem čekala větší křik, možná jsem chtěla hádku, chtěla jsem mu konečně říct všechno pěkně od plic. Nu co, říkám si, však on si zařve až si přijdu příští týden pro plat.

Když ale za týden vcházím do budovy, tak mě můj bývalý monstr-šéf s úsměvem vítá a ptá se jak se mám, a jak se mi líbí nová práce... Na jednu stranu se mi ulevilo, ale na druhou stranu jsem zklamaná, alespoň tohle zadoustiučinění mi mohl dopřát. Aspoň malou scénu mi mohl udělat. V duchu jsem si říkala, že tentokrát bude blog pěkná nuda.

A pak před dvěma dny, na velikonoce, jsem si svou dokonale naplánovanou pomstu  konečně vychutnala.

Ozval se mi „kolega". Pán co dělá osobního asistenta největšímu bossovi z branže, ke kterému se i můj šéf bojí chodit sám. Nikdy mě neviděl, ale udržovali jsem korespondenci přes email a vzájemně si posílali tipy. Slyšel, že jsem dala výpověď, a chtěl vědět proč a jak. Po počátečním vyvětlení se začal tak zvláštně vyptávat... Proč prý tak najednou, a jestli jsem se neunáhlila a kolik bych si řekla, kdyby mi šéf nabídnul práci se smlovou. Ptala jsem se ho s úsměvem jestli o mě projevil zájem jeho monstr-šéf, že do mě tak dělá? A pak to z něj vypadlo...

Prý když ho viděl naposledy, byl můj bývalý monstr- šéf všude samý papír, nemohl nic najít, a zapomněl na polovinu schůzek. Osobně mu potom zavolal a chtěl po něm, aby využil našich dobrých vztahů a přesvědčil mě abych se vrátila. Dokonce mi nabídl o hodně vyšší plat!

 „Co ty na to? Plácneme si?" povídá mé lépe placené já.

„Ani omylem!" odpovídá to já, co se už týden těší ráno do práce.

Jásám a křičím, že jsem vyhrála. Že jsem toho monstr-šéfa zlomila a dokázala mu že zaměstanci nejsou jenom zbytečné výdaje, že mají ve firmě smyl a funkci.  A že já se neztratím, protože se práce nebojím a budu za sebe bojovat.