Každý to máme, každý to víme. Tenhle je ranní ptáče, tamten je noční motýl, či spíše můra. Je to jedna z prvních věcí, kterou uvádíme při bližším poznávání člověka, protože tyhle biologické rytmy řídí náš každodenní život, a určují jestli vypadáme ráno svěže nebo jako když nás přejel parní válec.

Když pak dojde k partnerskému soužití, je tato klasifikace je obvzlášť důležitá. Když máte štěstí, a vaše hodiny jsou na stejném pásmu, vstáváte ráno vspolu a chodíte spolu i spát. Pokud ale máte tu smůlu, a každý žijete za jiného rytmu, není synchronizace partnerského života zrovna legrace.

Takže asi tak: ranní ptáče ráno vstává v šest, během pěti minut zapne mozek, a než se noční můra probudí, vyndá nádobí z myčky, dožene korispondenci, vytře kuchyň, Skypuje s přáteli na druhém konci zeměkoule a připraví snídani i pro později probuzené. Noční můra zásadně vstává a okupuje koupelnu právě ve chvíli, kdy ranní ptáče nutně potřebuje „utrousit". O pohodové snídani ve dvou nemůže být řeč, protože mozek noční můry se nakopne až asi 10 minut po odchodu do práce.

V devět večer pak ranní ptáče po celodenní šichtě uvadá. Intelekt dřímá, make up je smyt, flanelové pyžamo připravené. Zato noční můra jen hýří vtipem a má hlavu plnou nápadů a témat k rozhovoru.  Možnosti jsou dvě: buď se noční můra obětuje, a jde do postele, dělat již polospícímu ptáčkovi společnost, nebo zůstavá mezí bdícími do pozdních nočních hodin, zatímco ptáček spokojeně zařezává.

První možnost by nemusela být ani tak špatná a to v případě, že se čtení knížek zvrtne v zábavnější aktivitu... Pokud ale jde skutečně pouze o touhu po společnosti, má to ranní ptáče spočítané. Zatímco sladce usíná, můra do něj hučí, ptá se jaký byl den, a uvažuje o nesmrtelnosti chroustů. Či hůř, chce si povídat. Takže při každé další otázce nabíhá ptáčkovi žíla na spánku, odpovídá stále více zkratkovitě, až už se neudrží, a kopne tu můru do holeně.

A druhá možnost: ranní ptáče tvrdě spí, a noční můra dohání všechny televizní programy a internetové stránky, co přes den nestihla. Sleduje oblíbené diskuzní programy, u kterých ptáček skřípe zubama, a přichází do společné postele až když všechny, ale opravdu všechny starosti dávno spí.

Zdalipak jste z toho poznali, že já jsem ranní ptáče a Manuel je ta můra? A jak se to dá vyřešit? Asi vzájemnou depravací spánku. Nebo možná slíbením sladké odměny! Co kdyby místo čtení v deset večer byla jiná legrace? A co kdyby místo diskuzních pořadů dávali do jedné do noci třeba Přátele. To by se to ponocovalo. Ale proti přírodě se jít nedá.

A víte co mě děsí? Že můj syn ráno nechce vstávat a večer na mě dlouho do noci volá, že už se vyspinkal. Já nevím jestli další noční můru snesu. Asi  jim začnu dávat prášky na spaní, ale kdo je pak má ráno budit?