Soudobé umění - Ondřej Brody - outsiderart

Jak říká jeden můj známý. Soudobé výtvarné umění, aby mělo smysl, musí u jedné skupiny pozorovatelů vyvolat obdiv, u druhé rozpaky a u třetí odpor. Ondřej Brody je soudobý mladý výtvarník, pro kterého toto tvrzení určitě platí. Finalista letošní ceny Jindřicha Chalupeckého (Obrazy nemocných a zraněných lidí). Výtvarník, který je údajně schopen pro umění udělat všechno, bez ohledu na reakci pozorovatele. Známá je jeho výstava New dog-cat carpets (která je ostaně první věcí, kterou uvidíte, když navštívíte jeho internetové stránky. Zde se můžeme pokochat koberečky vyrobenými z domácích mazlíčků. Dále pak pozorovatele dokáže překvapit videonahrávkami svých nejrůznějších činností, jako je například kálení v Národní galerii, sebezapálení, pomočení se ve vysílání ČT2, vagína fakultní uklízečky, natáčení pornofilmu, či natáčení konečníku kamerou s nočním viděním. Jedná se tedy o umělce s velkou iniciativou, který bezesporu vyvolává obdiv, rozpaky i odpor. Pokusím se tedy rozebrat, jaké reakce dílo Ondřeje Brodyho budí ve mně.

Jelikož jsem člověk znalý soudobého umění, jsem dostatečně otrlý, abych se nenechal unést rozpaky či odporem nad dílem Ondřeje Brodyho. U běžného českého konzumenta umění tomu je ovšem jinak. Brody budí pohoršení a odpor, jak jen to jde. Když se nějaká věc jeví jako absolutní Tabu (s velkým T), tak je tu Brody od toho, aby toto tabu rozkryl a rozryl razancí srovnatelnou s lovem na zajíce napalmem. Čím to, že u mě takto iniciativní a podnětný autor nevzbuzuje ani onen obdiv? Několikrát jsem nad tím přemýšlel a několikrát jsem to pustil k vodě. Když jsem ovšem narazil v jednom nejmenovaném časopise na kritiku jeho nového projektu se slovenským výtvarníkem Viktorem Frešem, dohledal jsem si i jiné články a kritiky týkající se Brodyho a uvědomil jsem si pár dosti zásadních věcí. Z deseti článků, které jsem četl, byl jeden pochvalný, šest rozpačitých a tři naprosto odsuzující Brodyho za nemravnost, prasečinu a pohoršování. Ondřej Brody je tedy naprosto jasným terčem kritiky. Čím více odsouzení, tím větší publicita. Nicméně určitý umělecký rozměr zde je. Zeptal jsem se tedy sám sebe, kde je chyba.

Ondřej Brody je nadaný umělec se smyslem pro happening. V jeho terénních projektech je vidět rozhodnost a jistota. Nicméně jeden velký problém tu je. Není tím ani nechutnost a obscenita jeho děl (ty pochopitelně obsaženy jsou, ale umělecký kritik by se měl oprostit od agresivních emocí, pokud chce konstruktivně hodnotit něco, co ho pobuřuje, či to nehodnotit vůbec). Tento problém já osobně vidím v nevyužitém potenciálu velice nadaného a umělecky vzdělaného člověka, který se neustále snižuje k tomu, že stokrát dokola lacině kopíruje fekální a naturalistické projekty Vídeňských akcionalistů (pro informaci – záležitost stará asi půl století)  i jim podobným a svoji publicitu staví na negativní kritice a vzbuzování všeobecného odporu. Herman Nitsch byl pokutován za to, že v polovině století na protest proti vídeňské společnosti v noci pomočil několik ministerských budov. Ondřej Brody s partou přátel v roce 2004 napochodovali do Národní galerie a na protest proti Milanu Knížákovi se zde vykáleli na zem, přičemž se natočili. V roce 1965 Piero Manzoni „vyrobil“ čtyři kusy svého projektu nazvaného Artist's Shit (v konzervě), který rozprodal do galerií za cenu vyváženého zlata. Dále za zmínku stojí Brodyho projekt Protest, kdy se Brody v galerii Nod zapálil a chvíli zde coby pochodeň chodil mezi lidmi. Okolo poloviny dvacátého toletí se našlo vícero uměleckých sebepoškozovačů. Za všechny třeba Bas Jan Ader, který neustále záměrně odněkud padal a zraňoval se a svůj život ukončil tím že v roce 1975 zmizel na malé loďce v Atlantiku.

Jaký je rozdíl mezi sebepoškozováním Brodyho a sebepoškozováním Aderovým či sebepoškozováním Skipa Arnolda, který sám sebe vystavoval například nacpaného nahého v akváriu (což bylo bezesporu po pár hodinách nepředstavitelně bolestivé)? Co mají tito umělci společného a čím se liší od Ondřeje Brodyho? Byli tu dříve. Bezmála o půl století. Jsme svědky toho, jak nadaný umělec investuje svoje úsilí do laciného kopírování starších umělců a utápí se v narcismu živenému schválně vyvolávanými negativními kritikami. Je to škoda, že člověk uměleckého vzdělání a nesmírného nadání mrhá svým talentem na ukájení svého narcistického ega. Jedinou nadějí nás potenciálních obdivovatelů „snad někdy lepšího“ Ondřeje Brodyho je jeho věk pod třicet let. Možná do svých padesáti vyroste z umělecké puberty a z pod uměleckého akné vykoukne umělcova tvář a z uměleckého onanismu vysvitne potenciál.