Lepší být malý a chudý než velký a bohatý?

Po zimě přišlo rovnou léto. A je pořádně horké (myslím teď výhradně počasí…). Mnozí z nás se snaží dohnat, co v zimě zanedbali - automobilisté drhnou své plechové miláčky, zahrádkáři okopávají záhonky a zákonodárci, ve volných chvilkách mezi vyslovováním nedůvěry vládě, oprašují návrhy zákonů, které se jim vloni, předloni a dříve nepodařilo prosadit. Mezi takovýmito „evergreeny“, které kdovíproč vyraší vždy znovu a znovu, má již několik let své čestné místo zákon zamýšlený původně v dobré víře na ochranu českých zemědělců. Měl je ochránit nikoli před výkyvy počasí (ačkoli i takové úpravy se patrně záhy dočkáme), nýbrž před velkými supermarkety. Před obchodními řetězci, které, po vzoru „amerického brouka“ z let padesátých, zemědělské výrobce a dodavatele škrtí a ničí; v tomto případě tím, že jim diktují ceny, dodací a platební podmínky a vůbec, s rozkoší tyrana rozhodují o tom, kteří dodavatelé mají nadále právo na existenci a kteří zmizí v propadlišti dějin.

Nejnovější návrh tohoto zákona, snad aby se oprostil od dědictví svých opakovaně zamítnutých předchůdců, už nehovoří o „zneužívání ekonomické závislosti“, letos je v módě termín „zneužívání významné tržní síly“. Významnou tržní sílu má přitom podle návrhu v podstatě každý, kdo si na svém smluvním partnerovi může vynutit výhodné obchodní podmínky. Autor tohoto zamyšlení se dosud (mylně?) domníval, že právě v tom spočívá podstata obchodování a vyjednávání smluv – obě smluvní strany se snaží dosáhnout pro sebe jednostranně výhodných podmínek a, logicky, oběma současně se to zpravidla nepovede (na rozdíl od pohádek vyhrává ten silnější). Vyjednat si výhodné obchodní podmínky (adjektivum „jednostranně“ výhodné se mně zde jeví jako poněkud nadbytečné, stěží si dokážu představit, jak si jedna ze smluvních stran vynucuje podmínky výhodné oboustranně) má být do budoucna zakázáno. To vše ve jménu ochrany, či snad dokonce záchrany, dodavatelů-zemědělců, kteří, jsouce menší a slabší, jsou obchodními řetězci utlačováni. Proto by jejich postavení mělo být zákonem zrovnoprávněno.

Myšlenka zajisté chvályhodná – budeme-li si všichni rovni, bude na světě jistě lépe. Kdepak se nám však vytratil spotřebitel ? Položme si zdánlivě naivní otázku: Může spotřebitel „zneužíváním čísi významné tržní síly“ skutečně utrpět ? Hrozí skutečně reálně to, že zlé obchodní řetězce stlačí své dodavatele mléka, masa, vajíček pod náklady tak, že tito zbankrotují, na pultech tudíž jejich produkty zcela vymizí a my se budeme muset živit kořínky ? Nebyla by zde na místě (neméně naivní) otázka: Proč by to řetězce dělaly? Na čem by pak vydělávaly své nemravné zisky ? A pokud by to přesto některý z nich v praxi udělal hodlal, zda by tomu nově navrhovaná regulace předešla lépe a účinněji než léta existující a v soutěžním právu nejen u nás, ale i ve světě osvědčený koncept zneužívání dominantního postavení ?

Úvahu o tom, kterak zlé supermarkety mohou nový zákon snadno obejít prostě tím, že s malými zemědělci nebudou (na rozdíl od těch velkých) uzavírat vůbec žádné smlouvy, čímž paradoxně zcela vyloučí obvinění ze zneužívání své tržní síly (smlouvou, která neexistuje, jaksi nemožno zneužívat tržní sílu, že ano?) si raději ponechám pro některé z příštích pokračování. Doufejme, že to i nadále bude spotřebitel, kdo bude moci (třeba i s rozkoší tyrana) rozhodovat o tom, kteří producenti mají nadále právo na existenci a kteří nikoli…

Á propos, což takhle zavést v zákonodárném procesu princip „třikrát a dost“ ?

Miroslav Uřičař, General Legal Counsel T-mobile CZ