Bere filmové novináře ještě někdo vážně?

Stojí v době čím dál většího množství osobních zkušeností za to brát vážně novináře, kteří vám informace přežvýkají z výše jakýchci zasvěcených autorit?

Tahle otázka mne napadla, když jsem se probírala všemi možnými informačními kanály, které mi přinášely zprávy z letošního festivalu v Cannes. Loni jsem sama v Cannes byla - a je to skvělý pocit, být u toho, probíjet se na každou projekci a nebýt si vůbec jistá, jestli se tam dostanu nebo jestli mi organizátoři neodepřou přístup před nosem. A když neodepřou, tak nadšeně sedět v sále, spolu s ostatními rychle hltat poslední čísla Screenu a Hollywood Reporteru a odhadovat šance jednotlivých filmů, pak rychle běžet něco napsat do press centra, a rovnou zase na další projekci nebo tiskovku, mezitím občas zakousnout bagetu, protože nic víc člověk nestihne a večer si znovu a znovu nadávat, že jsem nešla spát dřív, když ráno přece v půl osmé vstávám na další novinářskou projekci. Cannes jsou pro filmové novináře každoroční událostí č. 1, stejně jako pro ty české Karlovy Vary a přes veškerou naši novinářskou snahu tu festivalovou atmosféru plnou shonu, filmů, spánkových deficitů, nadšení i odporů nelze zprostředkovat dokonale.

Do Karlových Varů letos opět pojedu, ale v Cannes jsem nebyla - relaunch Hospodářských novin měl přednost :) A tak jsem vše sledovala zpovzdálí, skrze agentury, které přinášely každý den nové a nové informace o filmech, které tu byly poprvé k vidění. Almodóvar, Loach, von Trier, Tarantino, zítra Gilliam - nové filmy do českých kin dorazí kdovíkdy a tak se lze spolehnout jen na často protikladné ohlasy českých i zahraničních kritiků - tj být v podobné pozici jako běžný filmový fanoušek, který prostě jen chce co nejdříve vědět, zda se na nový Trierův film má těšit nebo ne. Novinářská reflexe festivalu v Cannes je ale letos nejen v Česku vcelku slabá. Chcete-li napsat článek o tom, jak na nový film Pedra Almodóvara reagoval tisk, je třeba dlouho hledat na nejrůznějších zahraničních blozích, v agenturách a ještě ideálně pro jistotu skypeovat kolegům, kteří v Cannes jsou, jaký tedy daný film opravdu je.

Z Česka do Cannes pravidelně už několik let jezdí Darina Křivánková z Reflexu (dříve LN), Věra Míšková z Práva, Tereza Brdečková za Respekt a Šimon Šafránek z Instinktu. Letos přibyl Vojtěch Rynda (LN), a to je z hlavních médií tak všechno, legračně nezasvěcené „blogísky" Terezy Spáčilové z iDnesu, která na festival přijela až před koncem nelze brát příliš vážně. Jenže Darina, Věra, Šimon ani Vojtěch se s blogováním z Cannes moc nepřetrhli, takže tím nejlepším českým zdrojem informací z Cannes pro mne byly - krom občasného skypeování s pracovně přetíženým Šimonem - blogové zápisky ne od novinářů, ale od mé producentky Kateřiny, která neformálně a vtipně a sympaticky subjektivně shrnula zážitky filmové, společenské i kulinářské.

A k tomu nutno přidat facebookové statusy mých přátel přítomných v Cannes, těm totiž věřím asi nejvíc - takže už vím, že jeden zástupce českého distributora „se bál Antikrista, ale nakonec zjistil, že mu hodně připomíná Shining a že je to Trierův nejlepší film", že jedna česká novinářka Bright Star označila za „romanticko-historicko-slzopudný výtvor Campionové, která ale pořád hezky točí" a že Zlatá palma podle jiného českého novináře jistojistě „goes to Prophet" (francouzské vězeňské drama, podle místních kritiků má největší šance na vítězství).

A mám jasno, i když sama mohu tentokrát posloužit jen jedinou osobní zkušeností, kterou jsem nabrala na dopolední projekci Terminator Salvation. Zahraniční agentury už zaplavily recenze, které ale neřeknou „na plnou hubu" to, co teď mohu říct já - ten film je příšerný (alespoň tedy pro mne). Měla jsem poslechnout facebookové našeptávače, kteří už před projekcí tvrdili, že takový bude. Jen mne to utvrzuje v tom, že my filmoví novináři jsme druh na vymření - každý má totiž jasno i bez nich/nás, v době plné osobních zážitků a statusů vyjadřujících vlastní názor jsou recenze vlastně zbytečné. Nebo ne?