Polská nemoc: obsese dějinami

Kdokoli v těchto dnech zavítá do Polska, musí se divit: nechystá náhodou Německo novou invazi do Polska? Nebo nechce Evropská komise násilím obsadit polský prezidentský palác a nadiktovat Polákům vlastní verzi učebnic dějepisu?

Poláci jsou prostě nemocní výkladem dějin dvacátého století, které k nim byly nemilosrdné - a proto mají obyvatelé největší země mezi Německem a Ruskem potřebu neustále zdůrazňovat, co a jak bylo. Tohle všechno je v těchto dnech umocněno blížícím se dvacátým výročím prvních svobodných voleb a sedmdesátým výročím počátku druhé světové války.

Tak třeba to první výročí 4. června: většina Poláků je rozdurděna, že hlavní vládní oslavy se budou konat v Krakově, nikoli v Gdaňsku, kde v roce 1980 vznikla Solidarita, vedená tamním elektrikářem Lechem Walesou. Vláda oslavy přesunula kvůli obavám z protestů odborářů, kteří by narušili tak významný akt. A nejen to. Nedávný krátký propagační snímek Evropské unie o pádu komunismu naštval i ty Poláky, kteří unii považují za největší požehnání pro svoji zemi (samozřejmě, hned po papežovi Janu Pavlu II.). V klipu nebylo uvedeno, že pád komunismu nastartovala právě Solidarita už v roce 1980, naopak, v polských očích neúměrně byl zdůrazněn pád berlínské zdi, čili role Německa. To Poláky doopravdy vytočilo, soudě podle reakce prvního z nich, kterého jsem v úterý večer potkal po příjezdu, čili taxikáře na letišti. „To přeci všichni vědí, že to začalo v Polsku, to je překrucování historie," začal zhurta, když jsem se ho zeptal, co je v Polsku nového a o čem se tak normální Poláci baví.

A k tomu to druhé výročí, začátek druhé světové války. Poláky štve, když se Němci staví do role obětí a když dávají stále více prostoru různým krajanským sdružením, která nárokují návrat majetku. Doslova bouři vyvolal článek německého týdeníku Der Spiegel o tom, že na holokaustu se podílely i další národy, jmenovitě právě Poláci.

Navíc, kopat do Němců je výhodné v čase kampaně před eurovolbami, takže téma „zlí Němci a nešťastné polské oběti" nabralo zase po delší době na obrátkách - je vděčné, chytne se ho devadesát procent Poláků a lze na něm snadno nabrat domácí body (údiv či pohoršení za hranicemi nikoho moc nevzrušuje). Umocněno je to například tím, že veřejnoprávní televizi TVP vede Piotr Farfal, bývalý člen ultranacionalistické strany se sklonem k fašismu. Takže třeba moderátorka pravidelné ranní středeční debaty prvního programu TVP „Čtvrt po osmé" doslova grilovala tři historiky a snažila se z nich jako omámená dostat co nejostřejší slova na německou adresu, aniž se pídila po podstatě problému - tedy po tom, kdo a proč má zájem právě teď vyvolávat tyhle nácionalistické nálady. Skoro by se chtělo napsat, že si tím chtěla vysloužit od ředitele povýšení. Trochu to vypadalo jako přenos ne z jiné Evropy, ale z jiné planety a tři pánové vypadali vůči mladé, hlasité a ostré moderátorce jako tři muži určení takřka na odstřel.

A to den předtím Němci a Poláci společně otevřeli v Berlíně dvě dosud nevídané výstavy věnované oběma výročím, v nichž je poměrně otevřeně pojmenováno, co se v roce 1939 i v roce 1989 stalo a kdo co způsobil, ve Varšavě se konala historická konference a mezi oběma vládami panuje nezvyklý konsensus a porozumění.

Dějiny jsou prostě polskou obsesí. Jejich výklad je hlavně pro nacionalistický polský tábor (bráno ze široka tedy pro skoro všechny Poláky) v podstatě jediný možný a nepřipouští jinou verzi než, že Polsko bylo první obětí nacistické agrese a že pád komunismu začal v roce 1980 v Gdaňsku. O okupaci Československa v březnu 1939 ani slovo, o úpadku SSSR v 80. letech a strategických dohodách mezi Gorbačovem a Reaganem, které opravdu vedly k pádu komunistického tábora, slov jen pár.

Obsese dějinami a vlastním mučednictvím dává Polákům v roce důležitých výročí klapky na oči. Kdybych chtěl být opravdu příkrý: jako by se téměř všichni Poláci drželi orwellovského "Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost."