Na populárním ekonomickém blogu Freakonomics zkoumá Stephen J. Dubner, co by Spojeným státům přinesla legalizace marihuany (přičemž sám připouští, že něco takového vůbec nepřichází v úvahu, takže člověk občas freakonomům závidí jejich starosti). Vybral si nicméně dobré hosty pro anketu.

Například odpovídá Robert Platshorn, známý též jako Černý tuňák (Black Tuna), bývalý marihuanový dealer, odsouzený v jednom z největších drogových případů 70. let. Zavřený byl v roce 1979, na svobodu vyšel až loni. Černý tuňák proto pochopitelně říká: "Prožil jsem v 11 vězeních celkem 29 let, můj pobyt stál miliony a byl jsem nejdéle zavřený vězeň - z těch, kteří se nedopustili žádného násilí - "války proti trávě" (the War on Weed). V době, když mi FBI rozkopávala dveře, jsem se už dva roky dealerstvím (smuggling) nezabýval. Měl jsem koncesi na zmrzlinu a potraviny, zaměstnával jsem 50 lidí. Můj miamský autobazar, autoservis a holičství jich zaměstnávalo dalších 40. Tato dobrá pracovní místa a příjmy z daní rázem zmizely - nemluvě o mé svobodě, mé manželce a dětech a životních úsporách mých rodičů, kteří dlouhá léta platili marná odvolání."

Joel W. Hay, profesor farmaeutické ekonomie z Jihokalifornské univerzity: "Je to častý klam (fallacy), že by legalizace marihuany poskytla federálnímu či státnímu rozpočtu víc peněz ze zdanění dekriminalizované marihuany. Při všech svých současných problémech Ameriky věru nepotřebuje ještě víc marihuany. Marihuana kombinuje stav změněné mysli (mind-altering) a snížené schopnosti úsudku - jako alkohol - s karcinogenními i dýchacími potížemi či s problémy pasívního kouření - jako tabák. Zdůrazňuji, že to není neškodná, benigní látka Každodenní kouření marihuany zvyšuje o 30 % riziko nehod. ... Je to až ironie osudu, že medicínská komunita, která spotřebuje tuny papíru na důslednou kritiku nebezpečí tabáku, zůstává až podivně tichá, když marihuanová lobby v jednotlivých státech povzbuzuje voliče k legalizaci marihuany pro "medicínské účely". Neexistuje ani špetka vědeckých důkazů (a shred of scientific evidence), že by marihuana byla bezpečná a účinná léčebná látka."

*

Konzervativní komentátor Ross Douthat v New York Timesech zkoumá v článku Osvobozené a nešťastné, proč jsou dnešní Američanky nešťastné. Cituje přitom studii "Paradox poklesu ženského štěstí" (The Paradox of Declining Female Hapiness) od ekonomů Betsey Stevensonové a Justina Wolferse (ano, přispěvatel populárního blogu Freakonomics). "Americké ženy jsou bohatší, zdravější a vzdělanější než před 30 lety. Častěji pracují mimo domov a častěji mají mzdy srovnatelné s mužskými. Mohou opustit manželství, v nichž jsou utlačovány nebo zneužívány (abusive marriages) a zažalovat sexistické zaměstnavatele. Mají nebývalou kontrolu nad svou plodností. V některých oblastech - míra vzdělanosti, délka dožití a pravděpodobnost udržení pracovního místa - jsou to naopak muži, kdo čím dál víc vypadají jako druhé pohlaví." Jenomže když v 60. letech feministka Betty Friedanová bila na poplach, americké ženy byly šťastnější než muži; dnes je tomu naopak, "v post-feministické Americe jsou muži šťastnější než ženy".

Douthatovi se líbí systematičnost a nepředpojatost, s níž oba ekonomové (chci říci ekonomka a její mužský pomocník) zkoumají možná vysvětlení. Je to proto, že se zvýšil počet osamělých matek (a vychovávat sám děti je někdy hodně depresívní)? Jenže to nemůže být jediné vysvětlení, protože dělicí linie se týká různých společenských tříd a amerických etnik. Méně šťastné nejsou jen - metaforicky řečeno - hispánské osamělé matky ve východním Los Angeles, ale i bílé, dobře situované ženy v newyorském East Hamptonu.

Tak je to proto, že ženy se musejí po práci nadále starat o domácnost, čeká je "druhá směna"? I to je možné, ale Stevensonová a její asistent poukazují na nedávné studie, podle níž mají muži a ženy podobnou pracovní zátěž (similar workload patterns). Nebo je ten problém politický? Tedy že ženy preferují společnost s menším rizikem a většími jistotami, nikoli "kovbojský kapitalismus reaganovské éry"? Jenže pocit štěstí klesl za posledních třicet let i u žen ve "vřelé, pečující, rovnostářštější Evropské unii".

Podle Douthata by to vše feministky vyložily jako nedokončenou revoluci, kdy je třeba zrovnoprávnění dál prohloubit, kdežto tradicionalisté v tom budou vidět revoluci sešlou s cesty, kde jsou ženy tlačeny do kariéry "navzdory svým biologickým imperativům" (já to neřekl, to Douthat!) a muži byli osvobozeni k rozpoutané žravé neodpovědnosti (doslova: piggish irresponsibility; chtělo by to šťavnatější překlad). Pro obě tvrzení by se daly úspěšně najít důkazy, ale Douthat uvažuje, v čem by se feministky a tradicionalisté mohli shodnout. Třeba že americká společnost neposkytuje dostatečnou podporu mateřství. existují přitom spousty možností, jak skloubit rodinu a práci - od daňového systému příznivějšího k rodinám až po lépe uzpůsobený vzdělávací systém (more accommodating, Douthat to blíž nerozvádí). Také by se oba tábory mohly shodnout, že trvalý vzestup osamělého mateřství zrovna nepomáhá zájmům žen a jejich pocitu štěstí. Podle Douthata není důvodu, proč by se feministky a kulturní konzervativci nemohli spojit - jako to udělali v tažení 80. let proti pornografii - k společenské revoluci, která by ostrakizovala chlapíky, kteří po jednom oplodnění míří k druhému (serial baby-dadies; tohle by taky chtělo lepší překlad: jeden z významů je dokonce dárce spermatu - jen mě nenapadá šťavnatý český idiom) nebo kteří získávají ženy jako trofeje (trophy-wife collectors - nebo prostě: "lovce žen"?) Jenomže, uzavírá Douthat, současná Amerika už nikoho ostrakizovat nebude, nemáme na to žaludek, ani u jasně nezodpovědných lidí, jako jsou těhotné hvězdičky, třikrát rozvedení boháči nebo i politici, kteří si najímají prostitutky (zde má autor proklik na Eliota Spitzera). "V tomto smyslu jsme vlídnější, jemnější, více odpouštějící země, než jsme byli před 40 lety. Pro polovinu veřejnosti ovšem také nešťastnější."

*

Krátce:

Polské univerzity mají nový žebříček, hlásí tamní Newsweek. Vyhrála těsně Jagellonská univerzita v Krakově před varšavskou, třetí byla univerzita Adama Mickiewicze v Poznani. Nejvíc klesla Vratislavská univerzita (na sedmé místo).

Šéf eurosocialistického klubu v Evropském parlamentu Martin Schulz v jinak nepříliš zajímavém rozhovoru pro Spiegel upřesňuje, čím by chtěl být v nové Evropské komisi: komisařem pro průmyslovou politiku. A dokonce i kdyby mu po volbách nabídl šéf sociálních demokratů místo ve vládě, odpověděl by mu: "Ne, Franzi. Jestli my, sociální demokraté získáme takovou funkci, nemohl bych se jí jednoduše vzdát kvůli křeslu ve vládě."

Blogeři rozebírají Obamovu nominaci Sonii Sotomayorové na Nejvyšší soud, z mnoha textů doporučuji Zdeňka Kühna na Jiném právu a blog amerického zpravodaje Economistu, oba si všímají jejího rozsudku z roku 1995 proti vlastníkům baseballových klubů, který ukončil osmiměsíční stávku hráčů. Blog Democracy in America upozorňuje, že její nominaci na federální odvolací soud podpořilo v roce 1998 sedm republikánských senátorů plus dnešní přeběhlík Arlen Specter, takže by měla mít slušnou šanci na úspěch.

*

Líbí se mi patetický komentář Toma Nicholsona ve SME. Kanadský novinář, který se už velmi obstojně naučil slovensky, píše tak, jak v Česku není zvykem -- natolik se zde rozšířilo žvanivé vysmívání "moralismu". Číst Nicholsona, který se vší vážností a patosem Zápaďana vyžaduje ve zdejších poměrech morální vůdcovství (ani pro "moral leadership" nemáme pořádný výraz, "vůdcovství" je nešikovný překlad), je pak vyloženě osvěžující:

"Na Slovensku som sa nenarodil a nevyrastal som tu, takže mi možno chýba dôležité pochopenie toho, prečo bežní ľudia tolerujú takéto správanie svojich poslancov. No keďže tu bývam 15 rokov, môžem povedať, že od roku 1998 verejná sféra nebola takáto znečistená prejavmi nízkeho charakteru. Nikdy toľkí nekradli toľko, a tak nehanebne. Ešte nikdy nesmeli takíto amorálni muži vylievať toľko jedu, nečestnosti a zloby do uší verejnosti. Ešte nikdy nevzbudzovalo sledovanie politiky v slušných ľuďoch takú túžbu vracať alebo odísť zo Slovenska.

Len si choďte, mohli by mnohí povedať. Choďte inam, ak sa vám tu nepáči. A prirodzene - môžem odísť (a mal by som, ako by mohli niektorí dodať). Ale čo tisícky slušných Slovákov, ktorí sú zdesení tým, čo vidia v politike, a predsa nie sú schopní alebo ochotní opustiť svoju vlasť? Môže si Slovensko dovoliť ich stratiť? A túži vôbec niekto - hoci aj ľudia, ktorí volili túto vládu - po Slovensku, kde Ján Slota udáva tón slušného správania na verejnosti, Vladimír Mečiar finančnej poctivosti a Robert Fico inšpirujúceho politického vedenia?

Iba málo štátov má vyšší štandard vystupovania a úcty k druhým ako Veľká Británia. „Vyššia trieda", ak vôbec ešte existuje, sa pýši svojím taktom a dodržiavaním nuáns správania, ktoré jej príslušníkov vyčleňujú spomedzi „ostatných". (...) Nikto normálny netúži patriť k takejto skupine nudných ľudí a nafúkaných puntičkárov. Zaujatie britskej elity svojím kódexom správania však má pozitívny vplyv na štandard správania na verejnosti na celé Anglicko. O britskej polícii je známe, že ešte vždy chodí neozbrojená, čaj je stále národným nápojom, a na rozdiel od našej nešťastnej krajiny nedostávajú futbaloví výtržníci a opilci na verejnosti parlamentné parkovacie miesta."