Nicolas D. Kristof už v New York Times dodává dobrodružným cestovatelům svých 15 osvědčených tipů, jak přežít z nejnebezpečnějších zemích světa (slavný zahraničněpolitický sloupkař usoudil, že už nastaly prázdniny):

1. Noste s sebou malou peněženku jako návnadu (a decoy wallet). Když na vás lupiči míří pistolí, něco jim dát musíte, Kristof pro ty případy nosí peněženku se 40 dolary, starou průkazkou do knihovny a kartičku, na které sbírá letecké míle (frequent-flier card).

2. Zbylou hotovost a pas noste tam, kde je žádný zloděj nenajde. "Předpokládám, že tento sloupek čte jen málokterý bandita, takže prozrazuji, že tu svou nosím ve váčku (a pouch) namotaném kolem pásku (? - loops onto my belt) a překrytém kalhotami (tucks under my trousers - doslova napěchovat, podkasat)." Tak teď už má Kristof smůlu, roznese se to -- tento blog je přebírán i na Slovensku.

3. Noste malý zámek na lyže (a ski lock, vypadá to takhle) s dlouhým drátem. Tím si zamknete batoh k hotelovému lůžku, když jdete ven, nebo k polici ve vlaku.

4. V noci přistavte proti hotelovým dveřím křeslo. Zvedněte prostěradlo, jestli neuvidíte na matraci krvavé skvrnky, neklamné známky štěnic (bed bugs)

5. Když se setmí, noste s sebou čelovku (a headlamp - Kristof zřejmě podle kontextu myslí nějakou takovou)

6. Jste-li žena zadržená (held up) na osamělém místě, vytrčte břicho, poplácejte ho a dejte najevo, že jste těhotná. Můžete si také pořídit laciný snubní prstýnek, aby nevyžádané ctitele odradil imaginární manžel.

7. Dejte si pozor na jakékoli nabízené nápoje. Zloději někdy používají uspávadla. Když vám nabízejí předpřipravené nápoje, vyměňte si je s hostitelem a bodře vysvětlete: "To je americký zvyk pro štěstí."

8. Kupte si v tamním bazaru mobil - tak do dvaceti dolarů - s místní SIM kartou.

9. Přijedete-li do cizího města, neberte si letištní taxík, pokud si nejste jisti, že bývají bezpečné. Volte vychrtlé (scrawny) taxíkaře a zamkněte všechny dveře - zloději někdy vniknou do auta, když stojí na červené, a utečou se zavazadlem.

10. Nenoste hezké hodinky, ty naznačují tlustou peněženku. "To jsem se naučil při prvním výletu na Filipíny: zloděj s mačetou narazil na japonského obchodníka, který měl rolexky. Ten má dnes pouze jednu ruku."

11. Pozor na falešné policisty. Nebo nepoctivé (crooked ones). Když se vás policista snaží zatknout, žádejte jeho průkaz nebo jinou identifikaci a volejte mobilem někoho z přátel.

12. Jste-li zadržováni bandity s puškami, potřeste s úctou rukou každému z nich. "Je velmi důležité být zdvořilý k lidem, kteří by vás mohli zabít." Až překvapivě často mohou dětští vojáci nebo jiní bandité opětovat vaši předstíranou přátelskost  a spokojit se s trochou hotovosti, místo aby vám vzali vše. "Potkal jsem i na bandity, kteří si se mnou po okradení přátelsky vyměnili adresy."

13. Pamatujte, že největší strach je třeba mít nikoli z loupežnických náčelníků (warlords), ale z řidičů. "V autobusech někdy používám zavazadla jako airbag; po jedné nehodě jsem byl jediný pasažér, který neskončil v nemocnici."

14. Když teroristé ukážou na vás, začněte zpívat kanadskou národní hymnu.

15. "Ale nebuďte zase tak opatrní, že byste úplně oželeli kouzlo dobrodružství, kdy opustíte turistické pohodlí a vmísíte se mezi normální lidi a třeba u nich i pobudete doma. Rizika jsou minimální ve srovnání s tím, jak úžasné věci tak můžete zažít.  ... A když se něco zmehne (goes wrong) a budete okradeni nebo se nakazíte malárií, mávněte nad tím rukou - to je přesně ten druh autentického setkání s místní kulturou, jaký - po letech - obohacuje vaši cestu i samotný váš život."

Posledně ty žížaly, teď cestovatelské historky... Co bude Kristof psát, až vypuknou opravdové okurky?

*

Magazín Spiegel se věnuje bizarním kandidátům do Evropského parlamentu pod titulkem Bohatí, divní a krásní (The Rich, the Odd and the Beautiful). Silvio Bersluconi - poté, co se ho zřekla manželka - upustil od nápadu, že sestaví kandidátku výhradně z krásných mladých žen (modelek, účastnic italských reality show apod.), zbyla z nich jen Barbara Materová, 27letá bývalá finalistka Miss Itálie (vypadá takto). Do podobné kategorie řadí Spiegel Elenu Basescuovou, dceru rumunského prezidenta, která byla dosud v Evropském parlamentu asistentkou a média jí prý přezdívají "rumunská Paris Hiltonová" (ale kdo to je, ta Paris?). Do Bruselu / Štrasburku také míří francouzská ministryně spravedlnosti Rašída Datiová, podle Spiegelu ji tam chce Nicolas Sarkozy diskrétně odklidit, už kvůli nejasnostem o otci jejího dítěte. Do kategorie bizarností řadí Spiegel ještě švédskou Pirátskou stranu (vzniklou na obranu serveru The Pirate Bay), vedenou 48letým matematikem Christianem Engströmem. Z Čechů uznal Spiegel za dostatečně kuriózního jen Vladimíra Remka ("první ne-ruský kosmonaut", píše časopis, příslušnost ke KSČM vynechal), z Finů čtyřnásobného vítěze závodu z Paříže do Dakaru Ariho Vatanena. Ale nejvíc ho zjevně fascinují Italové: za křesťanské demokraty kandiduje pravnuk posledního italského krále, Emanuele Filiberto Umberto Reza Ciro René Maria Savojský. A Rumuni: zaznamenává účast George "Gigi" Becaliho, mafiózního vlastníka Steauy Bukurešť.

Je fascinující, jak článek Spiegelu nevědomky využívá všechny národnostní stereotypy. Taková německá Entropa.

*

Laura Vanderkamová ve Wall Street Journalu pochybuje o průzkumech, podle nichž jsou Američané čím dál přepracovanější (hezká aliterace: Overestimating Our Overworking). Začalo to podle ní knihou socioložky Juliet Schorové z roku 1992 Přepracovaný Američan (The Overworked American), pak ovšem "Bůh stvořil BlackBerry a ještě se to zhoršilo". V roce 2005 Jody Millerová psala ve Fortune, že 60hodinový pracovní týden, kdysi považovaný za projev dříčství, je dnes spíš částečný úvazek. (Na tomto místě je to čtenáři podezřelé: čím to, že se tématu věnují hlavně ženy? nebo Laura Vanderkamová čte jen ženy? nebo si potřebují něco vyřídit s těmito ženami?). Na konci roku 2006 psala Harvard Business Review o "nebezpečném pokušení 70hodinového pracovního týdne". Vanderkamová: "A to ještě nic nebylo proti mladíkovi, který mi nedávno na večírku tvrdil, že pro svou nově založenou firmu pracuje 190 hodin týdně." (Početní úloha pro třetí třídu: kolik hodin má týden?)

Podle Vanderkamové lidé v podobných průzkumech sociologům neříkají pravdu. Často i nevědomě - prostě si to nepamatují, ze zpětného pohledu se jim zdá, že byli pořád v práci, mají špatné časové odhady apod. Proto Úřad pracovních statistik (the Bureau of Labor Statistics) používá metodu zvanou "časový diář" (time diary), pomalu s respondenty procházejí celé jejich pracovní dny, někdy i za pomoci diáře. Výsledky jsou pak přesnější a méně senzační: Národní nadace pro spánek (National Sleep Foundation) tvrdí, že Američané spí v pracovní dny jen 6,7 hodin a o víkendu 7,1 hodiny, ale Úřad pracovních statistik uvádí 8,6 hodin. Podobně výzkumník John Robinson v 90. letech prověřoval tvrzení, že lidé pracovali 40-44 hodin týdně (bylo to 36 hodin). Vanderkamová požádala profesora Robinsona o novější údaje - a ti, co nyní (v letech 2006-07) hlásili pracovní vytížení 60-69 hodin týdně, pracovali ve skutečnosti 52,6 hodin a lidé s udávaným 80hodinovým týdnem ve skutečnosti pracovali 58,8 hodin. "Jen výjimeční jedinci pracují déle než 55-60 hodin týdně," napsal Robinson.

*

Slovenský časopis Týždeň přišel minulý týden se senzační zprávou: arcibiskup Ján Sokol převedl v roce 1998 na účet jistého Štefana Náhlíka, kdysi agenta StB nasazeného mezi františkány, postupně 500 milionů slovenských korun. Časopis přiznal, že nemá o transakci mnoho dalších informací a že se opírá o "tři důvěryhodné zdroje". Článek - ohlašovaný jako výsledek několikaměsíční práce - byl až zarážejícím způsobem nedotažený. Autor tohoto blogu shrnul své pochyby minule zde a s velkým očekáváním otvíral na internetu nynější vydání Týždňa. Výsledek?

V editorialu nic, šéfredaktor Štefan Hríb oznamuje novinářské ceny Týždňa a nynější zdražení. Ve třech článcích Týždeň tepe "bulvární média" a "zfušovanou práci policie" v čerstvém případu, kdy policie udělala domovní prohlídku ve františkánském klášteře (údajně jsou tři františkáni podezřelí z pedofilie). Až konečně v rubrice Doma Martin Hanus a Jozef Majchrák píší článek "Tri zdroje, Sokol a .týždeň", v němž píší: "Malo sa to stať v roku 1998. Uviedli sme tiež, že podľa našich informácií išlo o peniaze, ktoré cirkev získala z predaja pozemkov vrátane pozemkov na Zlatých pieskoch. Dali sme priestor aj samotnému Sokolovi, ktorý to pod prísahou poprel. Medzitým prišlo k trom posunom – cirkev začala a zrejme aj ukončila vyšetrovanie celého prípadu, pričom výsledok zhrnula do neutrálnej vety: „Mons. Sokol označil medializované informácie za lož.“ Samotný Sokol oznámil, že predaj pozemkov na Zlatých pieskoch sa uskutočnil až v roku 2000, bol riadne zdokumentovaný, takže v roku 1998 žiadne peniaze nemohli nikam odísť. A polícia oznámila, že o preverovaní tejto transakcie  vo svojich archívoch nič nenašla, takže ak aj prípad preverovala, záznamy sú už skartované."
Dobře, a co mezitím vypátral Týždeň? Autoři nejprve žádají o shovívavost: "Najskôr pár dôležitých poznámok. Byť novinárom nie je jednoduché povolanie. Občas musíme ísť pri hľadaní pravdy do veľkého rizika, občas za cenu súdu a občas dokonca aj za cenu straty svojho kreditu. Tým, že sme sa rozhodli otvoriť kauzu Sokol, riskujeme to najcennejšie, čo máme – dôveru čitateľov." (Vzápětí srovnávají svůj postup s Bernsteinem a Woodwardem v případu Watergate...) Listinné důkazy nemají. Policejní spis, pokud vůbec existoval, je prý skartovaný. Zdroje přibližují takto: "Tieto zdroje však nemôžeme odkryť, pretože taká bola dohoda, a my ju, samozrejme, splníme. Preto teraz žiadame o vašu dôveru. Zatiaľ môžeme povedať len to, že jeden zdroj je zo svetského prostredia, a dva z cirkevného. A môžeme tiež povedať, že jeden z troch zdrojov nám už potvrdil, že ak dôjde k súdu, príde naň a odhalí svoju identitu." Časopis se zároveň omlouvá: "Mrzí nás, že sme sa v jednej veci pomýlili: za chybu okolo pozemkov na Zlatých pieskoch sa ospravedlňujeme. Trváme však na podstate informácie troch zdrojov – nešlo o konkrétne pozemky, ale o prevod cirkevných peňazí na účet agenta ŠtB."

Novináře z Týždňa mám rád a samozřejmě bych raději věřil jim než nesympatickému arcibiskupovi. Zvlášť když tento arcibiskup podle starších zpráv mohl nějaké peníze z prodeje pozemků ukládat na konto "své" nadace. Ale tohle byla špatná práce, kolegové - nedá se přece o někom napsat, že zcizil půl miliardy, detaily byly možná nepřesné, sorry. Týždeň v posledním čísle ignoruje zjištění jiných novinářů, ani je nekomentuje. Například že Štefan Náhlík, podle Týždňa nevypátratelný, má od loňska byt v Bratislavě (deník SME se prostě narozdíl od Týždňa podíval do katastru), podle agentury SITA chodí v Bratislavě do kostela. Příští článek by proto měl podle mě vysvětlit: 1) Jakým způsobem mohly ony tři zdroje získat informaci, o níž neví ani církev, ani policie? (Ano, hrozí při tom, že je dekonspirujete; ale tady jde skutečně o vaši věrohodnost.) 2) Odkud by mohl mít Sokol peníze, jaké by se neobjevily v církevním účetnictví? To musí - na jméno - vysvětlit někdo z církve, nejlépe její účetní a ekonomové (sám Sokol, což Týždeň v době uzávěrky nemohl vědět, se o víkendu oficiálně vzdával úřadu a věřícím řekl, že takové peníze církev nikdy neměla a že po prodeji pozemků na Zlatých pískách (pod dnešním Tescem) se už nic většího neprodávalo). 3) Jak by tuto chybějící půlmiliardu zamaskoval před kontrolou? I soukromá nadace má svou dozorčí radu, i tam může přijít finanční úřad. 4) Čím se Náhlík živil? Jak to, že si jeho náhlého zbohatnutí nikdo nevšiml? 5) Jak se jmenuje policista, který měl údajný převod vyšetřovat, kdo byli jeho nadřízení, kde jsou dnes? Ztracená půlmiliarda se přece nevyšetřuje každý den.

Jinak si vymyslím jinou hypotézu. Tak třeba (volně fabuluji): zdroje z církevního prostředí byli františkáni, na které se řítil pedofilní skandál, takže Týždni podsunuli neověřitelnou historku, kterou od sebe odvedou pozornost... zdroj ze světského prostředí byl bývalý konzervativní ministr vnitra Vladimír Palko, proto má tak neurčité povšechné informace, nezná jméno policisty, nepamatuje si detaily spisu... a takových teorií si vymyslím deset. Kdyby si Týždeň odpustil rozhořčování nad mizernou prací jiných médií v případu údajné pedofilie a staral se víc o břevno ve vlastním oku, odpustil bych si pro změnu hraběcí rady z Prahy. Ale srovnávat po takovém výkonu sebe sama s Watergate, je přinejmenším nevkus. Jak říká nejvýznamnější český novinář 90. let: "Watergate začínal někde na šestnácté straně a končil odstoupením prezidenta na titulu. České Watergate začínají na titulu výzvou k odstoupení prezidenta a končí omluvou na šestnácté straně."