Souboj titánů! Niall Ferguson vs. Paul Krugman! Komentátor Financial Times Gideon Rachman je na svém blogu nadšen: "Veřejný intelektuál vs. veřejný intelektuál; Harvard proti Princetonu; a což je nejpodstatnější, historik proti ekonomovi."

Krugman je zcela drtivý, školí Fergusona z grafů "vyučovaných v Econ 101" (český debatér by řekl: Tohle se probírá na ekonomce v prváku). Niall Ferguson napsal, že současné obří rozpočtové schodky budou v důsledcích brzdit růst (fiscal expansion will actually be contractionary), protože povedou k růstu úrokových sazeb. Zapomněl ale na Keynesovo upozornění, píše Krugman, že tento jednoduchý graf se v realitě komplikuje, například není-li ekonomika ve stavu plné zaměstnanosti (this picture is incomplete if you allow for the possibility that the economy is not at full employment).

Zatímco Krugman sype grafy, Ferguson odpovídá jako historik. "Možná by panu Krugmanovi prospěl kurz pro osvěžení historie. ... Když znovu vydává svou knihu The Return of Depression Economics (Návrat ekonomiky z časů deprese), má pochopitelně zájem představovat současnou krizi jako návrat 30. let. Jenže nic takového se neděje. Americký reálný HDP má podle předpovědi MMF klesnout letos o 2,8 % a příští rok stagnovat. To je hodně daleko od 30. let, kdy reálný výstup padl o 30 %. Zatím jde jen o velkou recesi, srovnatelnou s lety 1973-75. Ani globalizace se nezhroutila tak jako v 30. letech." Pokud jde o ty úrokové sazby, pokračuje s britskou ironií Ferguson, "pouze na planetě Econ 101 ... může přijít tak mohutná přílivová vlna dluhopisů a nezpůsobit "žádný tlak na zvýšení úrokových sazeb" (pozn.: citát z Krugmana)."

Gideon Rachman se ve Fergusonově textu nejvíc líbí věta: "Tak jako kočka smí hledět na krále, i historik smí někdy zpochybnit ekonoma." (A cat may look at a king and sometimes a historian can challenge an economist.) Rachman to citoval jednomu z ekonomů ve Financial Times a ten nadutě (snootily) poznamenal, že je to celkem racionální vystižení intelektuální hierarchie. Rachman je ovšem historik, takže to bere dost osobně: "Četl jsem si reakce na svém blogu (což je často chyba), když jsem narazil na jeden - ke komentáři o General Motors -, který mi doporučoval být zticha, protože nemám diplom z ekonomie." Rachman je fascinovaný tím, kde pořád ekonomové berou to své sebevědomí, když z nynější krize nevyšli zrovna slavně: protože umějí matematické grafy, a historici ne? A slavný komentátor - jak už to tak u nás ješitů bývá - cítí potřebu dokazovat, že měl přece taky kurzy ekonomické historie na škole a že seděl čtrnáct let na redakčních poradách Economistu ("i když připustím fakt, že jsem polovinu času prospal, pořád by to byl sedmiletý kurz aplikované teorie").

*

Bruselský zpravodaj Financial Times Tony Barber se na svém blogu nevěřícně zabývá Silviem Berlusconim. Noemi Letiziová, nová 18letá přítelkyně 72letého premiéra, nedávno prohlásila: "Chci být showgirl. Ale politika mě zajímá taky. Jsem flexibilní." V interview pro italský list Corriere del Mezzogiorno (Barber čte přepis na anglické stránce německého bulváru Bild) se ochotně svěřuje: "Často zpívám, když Papi Silvio hraje na piáno, nebo si dáme karaoke." Barber dále připomíná, že před čtrnácti dny milánský soud rozhodl, že britský obchodní právník David Mills, odsouzený za přijetí úplatku (600 tisíc dolarů) v roce 1997, křivě svědčil ve prospěch Berlusconi a jeho holdingu Fininvest. A nic. "V kterékoli jiné západoevropské zemi by skandál takových rozměrů smetl premiéra rychleji, než stihnete říct Papi," píše Barber. Pro něj je ovšem nejpřekvapivější, že Berlusconi ještě nepyká za to, že byl jedním z nejhorších "správců" (stewards) italské ekonomiky od válečných dob. "Jeho první, krátké vládnutí v roce 1994 nedosáhlo ničeho. Jeho pětiletá éra z let 2001-06 byla pozoruhodná hlavně tím, jak nedokázal zavést liberalizační reformy, které Itálie zoufale potřebuje, aby si v eurozóně udržela konkurenceschopnost. Teď vládne v době propadu, kvůli němuž bude Itálie podle odhadu MMF jedinou zemí eurozóny, jaká zažije tři roky nepřetržité recese v letech 2008-10. A co je nejhorší, italský veřejný dluh prudce stoupá podle Evropské komise k 116 % HDP v roce 2010. Jinými slovy, Itálie bude zpátky tam, kde byla na konci 90. let. Copak Noemi, ale tohle je Berlusconiho skutečný hřích."

*

K dvacátému výročí masakru na Tchien-an-men píše v New York Times Donald Morrison, bývalý šéfredaktor asijského vydání týdeníku Time. Měl dnes přednášet v Pekingu, ale zahraniční účastníci nedostali víza - kvůli dnešnímu výročí. Jeho pekingská známá psala cosi na svůj zcela apolitický blog - a naskočilo jí elektronické varování, že příspěvek obsahuje zakázaný materiál. Marně procházela text, až pochopila: jedno jméno se podobalo jménu Wang Tan (anglicky Wang Dan, jeden ze tří klíčových vůdců tehdejšího studentského povstání). Až když ho smazala, příspěvek šel bez problému odeslat. "Kdybych měl renminbi (čínská měna, u nás známější jako jüan) za každé odložené vízum, zrušenou konferenci nebo zablokovaný server kvůli oficiální nervozitě před 20. výročím 4. června, mohl bych si koupit jedno z těch skvělých elektrických aut, jimž chce Čína zaplavit svět," píše Morrison. Zvlášť ho naštvalo blokování Twitteru, Flickru, Youtube a dokonce i internetového fotoalba se snímky jeho brooklynského vnuka. Morrison přesto - s notorickým americkým optimismem - vidí rostoucí svobodu: možnost nakupovat, stěhovat se do jiného města, mluvit o tak nebezpečných tématech jako Tibet, korupce nebo zfušované školy spadlé při loňském zemětřesení v Sečuánu, čínské noviny mají jakousi investigativní žurnalistiku, jsou tu aktivističtí blogeři. Sice to není demokracie, do ní má Čína v nejlepším případě desítky let a "Komunistická strana by dřív skočila z vrcholku nového šanghajského Světového finančního centra (podle některých měření nejvyšší budovy světa), než by se vzdala mocenského monopolu." Podle Morrisona však tehdy demonstranti z 4. června prohráli bitvu, ale vyhráli válku o budoucnost Číny.

V témž listě píše samotný Wang Tan a vidí to o dost pesimističtěji. "Čínská moc je omezena na jang, tvrdou sílu vojenské a ekonomické moci. Ale v 21. století má nemenší důležitost jin, měkká síla založená na morálních principech a lidských právech." Jak píše, v prosinci byl například zavřen Liu Xiaobo, jeden z tvůrců demokratického manifestu Charta 08, a je dodnes zadržován bez řádného obvinění (odseděl si už dva roky po Tchien-an-men). Wang Tan žádá minimálně čtyři kroky: "Za první, čínská vláda by měla vyplatit odškodné matkám obětí z Tchien-an-men. Za druhé, vláda by měla umožnit mě i dalším čínským občanům donuceným k exilu, aby se mohli volně vrátit do vlasti. Za třetí, vláda by měla propustit zbývající vězně zavřené kvůli mírumilovnému protestu na Tchien-an-men, jakož i vězně z nedávné doby, zavřené za svou snahu o dodržování lidských práv. A konečně by se měli čínští vůdci zabývat cíli, které sdílejí studenti z Tchien-an-men i autoři nynější Charty 08 - zavedení právního státu, záruky základních lidských práv, potlačení korupce. Jen tak může Čína obrátit list za tragickým příběhem z Tchien-an-men."

* 

Blog Freakonomics láká čtenáře na on-line debatu se spoluzakladatelem Twitteru Bizem Stonem. Twitter tají, kolik má přesně uživatelů, ale Stephen J. Dubner cituje odhad serveru TechCrunch, podle nějž jde o 1 milión registrovaných uživatelů a 200 tisíc aktivních, kteří denně "produkují" kolem tří miliónů zpráv.

Čtenáři mají docela vtipné a inteligentní otázky. Když nemáte žádnou inzerci a služba je zdarma, z čeho platíte účty? - Co bylo nejvynalézavější využití Twitteru, jaké jste zatím viděl? - Jak se doopravdy jmenujete křestním? Proč má zpráva na Twitteru zrovna 140 znaků? - Popište Maureen Dowdovou (= komentátorka New York Times) ve 140 znacích. - Už jste se někdy podíval na stránku zpráv z Twitteru a řekl si "koho to má jako zajímat"?