Existuje něco, co nám nikdo nemůže vzít? Co je opravdu jenom naše, protože se právě tím lišíme od ostatních?
Takových věcí je na první pohled milion. Tak třeba oblečení – ale, ksakru, nenosí kamarád stejné kalhoty jako já, neviděl jsem ten samý vzor na té obtloustlé paní v metru? Anebo gestikulace – jenže minulý týden v baru ten chlápek, ten přece pohyboval rukama úplně týmž způsobem? No jistě, řeč, každý mluvíme jinak – proč tedy ta slečna v televize zadrhává a dává chybně přízvuk právě tak, jako já? Je to bohužel tak, stačí trochu paranoidní či úzkostná povaha a jistota jedinečnosti se okamžitě rozplyne.
Nutkavé povahy si ale nakonec nějaký ten ostrůvek jistoty najdou: jestliže k něčemu masová společnost opravdu nedosáhne, pak je to moje podvědomí. Mé fantazie, místa, kde se rodí budoucí vědomé významy, to všechno patří jen a jen mně. Tuhle bouřící polévku smyslů a významů máme každý opravdu úplně jinou a originální.
Fantazie Hollywoodu
Jenže i tady se vtírají pochybnosti, stačí nenápadná, drobná zkušenost z četby. Všichni snad znají film Pán prstenů, a většina z těch, co film viděli, také četla třídílnou knihu. Ale to už po filmu jen tak nejde. Mezi řádky okamžitě skáčou obrazy režiséra Petera Jacksona a zabírají místa, kde se dříve vynořovaly originální obrazy. Film ukradl jedinečnost fantazie, která se dříve individualizovala v každé čtoucí mysli.
Totéž se „povedlo“ ve filmu Pokání, který byl natočen podle výborného románu britského spisovatele Iana McEwana. A něco podobného mi v hlavě provedla adaptace německého bestselleru Bernharda Schlinka Předčítač. Staré obrazy byly nahrazeny novou filmovou dynamikou a světlem, a dříve pružná a divoká fantazie zůstala v těchto místech najednou slepá. Přesněji řečeno: její místo drze zabrala fantazie Hollywoodu, aniž by se ptala, zda může.
Byla by to prkotina, několik zajímavých zážitků, o nichž se dá docela dobře přemýšlet během teplé letní noci, kdy není na práci nic užitečnějšího. Jen kdybychom nežili ve světě, kde vládne „moc obrazů“. Obrazů je opravdu nadbytek, moc, ale jsou také mimořádně sugestivní a mocné. Především tím, že proniknou všude, chopí se bezostyšně vlády a drží. A protože se dnes dají sdílet globálně, jedinečné fantazie postupně ztrácejí na síle a mění se v jednu společnou fantazii světa. Fantazii masových obrazů.
Tato temná vize současné budoucnosti zčerná ještě víc, když místo sebe do popisu dosadíme děti, pro něž je pohyblivý obraz – v kině, v televizi, na internetu – dávno naprosto většinovým prostředkem komunikace. Oni už nikdy nebudou mít svého Pána prstenů, ale jen toho od Jacksona.
Technologií proti moci technologie
Ale konec apokalyptického strašení. Něco opravdu našeho tu pořád zůstane. Emoce, které s prožíváním, vnímáním a rozebíráním obrazů spojujeme nebo které v těchto procesech vznikají. Ty jsou stejně jedinečné, jako zážitky a pocity z četby, jež ani hollywoodská moc není s to vymazat. A pak jsou tu detaily, to, co z obrazů dokážeme vyzvětšovat, vystřihnout, vybrat či smíchat jenom pro sebe.
Jediná obrana před všemocnou technologií obrazu je zase jen technologie sama.
Psáno pro Rádio Česko
