Jsem ve svém věku už poměrně otrlý primitiv zatvrdlého srdce, nemám valných skrupulí a stydět se téměř nedovedu, nicméně však, kdybych byl prokazatelně celému národu zpackal několik let života, tak trochu bych se dneska před veřejností skrýval. Milouš Jakeš ale i po sametové revoluci klidně jezdil metrem. Ještě se mám hodně co učit.
Říká se tomu pěknou metaforou „být splachovací“ – exkrementy odplavou a porcelán opět svítí bělobou. Hledaný Milouš měl na sobě hrubě tkané lněné béžové kalhoty s hnědým koženým opaskem, látkové tenisky s tkaničkami v téže barvě a lehké, žlutě a modře pruhované bavlněné tričko s krátkým rukávem. Překvapil mě nevysokou postavou, měří asi tolik co já, maličko přes 170. Díval se na svůj obraz italského turisty v zasklených dveřích vagónu metra mezi stanicemi Staroměstská a Malostranská a vypadal spokojeně.
Nemohu říci, že bych tím poznáním nějak mimořádně znervózněl, jako obyvyatel Malé Strany jsem na podobná setkání zvyklý. Ale přeci jenom – jako bych si v těchto případech nevěděl rady s jakýmsi vnitřním přetlakem hnusu. Nelze dokonce vyloučit, že bývám i dočista viditelně rozechvělý, červenám se a kdybych musel promluvit, koktám.
Speciál iHNed.cz k výročí pádu železné opony - čtěte ZDE
Portál Nezapomeňte.cz - Jaké to bylo před rokem 1989 - čtěte ZDE
Bylo nás ovšem kolem několik, kdo jsme ho tenkrát poznali. A to poznání, jakmile jen blesklo obličejem, u většiny cestujících znamenalo rychle se podívat do země a dělat jako by nic. Proč, říkal jsem si, proč jako by nic? Protože jinak by to asi něco chtělo, něco, nějaký rázný čin, k němuž zjevně nikdo nemá chuť. (Takhle třebas lidé dokážou hodiny a dny chodit kolem nepatřičného odpadku, nikdo jej nenakopne, ale nikdo jej také nesebere.) I pro mě by bylo bývalo jednodušší dělat, že jsem nic neviděl, ale stál jsem příliš blízko. A tak vzdor tomu, co jsem prohlásil v úvodu, alespoň jsem se zastyděl nad svou neschopností rázného činu. Pak jsem se v naději podíval do živé tváře staršího pána naproti na lavici, asi tak Jakešova vrstevníka, před něhož se bývalý první tajemník KSČ postavil – pán nevěřícně povytáhl obočí, usmál se, olízl si rty, nadechl se a – … a nic. To všechno jsem možná udělal i já až po to nadějné olíznutí a nádech, ale právě - co dál?
Co mu říci? Že už se ho nebojím, že jsem mu odpustil, kiškiš, kriminál na tebe, boží mlýny a tak dál? Předložit mu účet za třicet šest let života v budování socialismu? Nebo ho na místě pozvracet, kopnout do zadku, zeptat se, jak se má a na čem teď zrovna pracuje? Nejlépe všechno najednou, já ti dám tlustou čáru za minulostí! Nojo, ale když jsme mu to neřekli tenkrát, proč zrovna teď, že…?
A tak to víte, že nakonec se nic zvláštního nestalo! Já jsem bez poznámek opustil metro ve stanici Malostranská a soudruh Milouš Jakeš v klidu jel dál. A jestli ještě nevystoupil, milé děti, jezdí tam s vámi dodnes.
Jiří Dědeček
