Bruselský zpravodaj Economistu Charlemagne píše, že evropské vlády už toužebně vyhlížejí švédské předsednictví EU: české bylo poněkud náchylné k nehodám (accident-prone), kdežto Švédi jsou takoví "solidní a seriózní". Charlemagne píše, že mezi novináři panují jisté obavy, že švédští ministři nebudou moc barvití: ministr zahraničí Carl Bildt je sice enormně mediálně zdatný, stejně jako ministr financí s vlasy do ohonu Anders Borg, ale premiér Fredrik Reinfeldt má tak trochu pověst suchara (has a reputation for being a bit stiff). Reinfeldt měl nicméně přednášku v bruselském Centrum po studia evropské politiky a na Charlemagne udělal překvapivě dobrý dojem. Třeba když vysvětloval švédské přesvědčení, že v době krize nemá vláda zachraňovat Saab, ale pomáhat dělníkům najít práci. "Problém automobilového průmyslu spočívá v nadprodukci aut, která nikdo nechce kupovat. ... A pokud se potápí loď, pak mým hlavním cílem je zachránit námořníky, nikoli loď."

A v závěru docela pěkně utřel ruského velvyslance u EU Vladimira Čižova, který se přišel předvést a zeptal se na postoj k plynovou Nord Stream po dně Baltského moře. "Když chcete stavět plynovod poblíž naší země," opáčil premiér Reinfeldt, "zkoumáme, zda je to v souladu s našimi zákony na ochranu životního prostředí. Přesně jako to chceme od ruské vlády, když jde o zájmy švédských firem v Rusku - aby s nimi jednala podle ruských zákonů a ničeho jiného." Tak možná to s ním nebude taková nuda, uvažuje Charlemagne.

*

Gareth Harding, ředitel bruselského programu missourijské novinářské školy, se ve Wall Street Journalu přiklání k těm, kdo trvalý pokles účasti v eurovolbách přisuzují nedostatku celoevropských osobností. Panevropské demokracii chybí démos... a také "politický ekvivalent Zinedina Zidana nebo Johanna Cruyffa - mistrů taktiky doma i v zahraničí, jejichž jména každý zná a kteří přitahují sázkaře na celém kontinentu". Odtržení EU od voličů by podle Hardinga mohlo překonat, kdyby byl předseda Evropské komise volen přímo, místo aby ho vybírali premiéři. "Jenže krom celebrit typu Bona Voxe a pár státníků či bývalých státníků typu Nicolase Sarkozyho, Tonyho Blaira a Václava Havla existuje příliš málo potenciálních vůdců, jejichž jméno by bylo široce známo po celé Evropě."

*

Bret Stephens ve Wall Street Journalu píše o "piraních stádiích putinismu": "Na kolejích jsem znal kluka, který dal do akvárka zlaté rybičky a piraně. Nejprve piraně sežraly zlaté rybičky; byl to strašný pohled. Pak přestal krmit piraně, takže začali žrát jedna druhou. To bylo zajímavější, protože už tam nezbyla žádná ryba, jaké by člověk litoval. Až nakonec zbyla jediná piraňa. Nepamatuji se, že by ten kluk pak doplnil akvárium, takže vítězná piraňa hladověla."

V případě putinismu to Stephens vidí takto: "Ve stádiu č. 1 hrál pan Putin roli odhodlaného technokratického modernizátora, který nechce nic než zavést právní stát v mladé demokracii sklouzávající do anarchie. Toto stádium skončilo v říjnu 2003 zatčením, oviněním a následně uvězněním oligarchy Michaila Chodorkovského na základě pochybných obvinění daňových úniků a podvodů. Ve stádiu č. 2 odložil pan Putin svou technokratickou tvář a v bonapartovském stylu se fakticky korunoval na cara, obklopil se novým typem oligarchů a kamarádů z KGB. Ti si štědře pomohli k investicím jiných lidí, zejména zahraničních energetických koncernů. toto stádium trvalo, dokud ceny energií rostly, a kulminovalo loňskou invazí do Gruzie. Teď jsme ve stádiu č. 3, kdy se pan Putin proměnil v Huga Cháveze -- zůstala mu panovačnost, přibyl populismus."

Stephens to pozoruje na osudu miliardáře Olega Děripasky, někdejšího Putinova oblíbence. Minulý týden se Děripaska ponižoval v městě Pikaljovo, nějakých 200 kilometrů od Petrohradu, před dělníky svých cementáren. Přiměl ho k tomu Putin: "V ruské státní televizi přirovnal tohoto boháče ke švábovi (cockroach). "Učinil jste tisíce lidí rukojmími svých ambicí, své neprofesionality nebo prostě své obyčejné chamtivosti," spílal pan Putin panu Děripaskovi a pak ho přiměl zaplatit mzdy a podepsat továrně novou smlouvu. "Kde je společenská odpovědnost vašeho podnikání?" Následně byl ruský premiér nadšeně oslavován vděčnými dělníky."

(Stephensova metafora je jako vždy efektní. Ale pokud tou poslední zbylou piraňou má být sám Putin, pak zcela jistě nevyhladoví. Navíc si může narozdíl od nešťastných piraní nalovit i mimo ruské akvárium. Stephens také nebere v úvahu, že Putin je možná ten surový kluk s akvárkem.)

*

Doporučuji také lehce kýčovitou reportáž Spiegelu z ruských opozičních novin Novaja Gazeta (psala pro ně Anna Politkovská). Noviny jak známo financují Michail Gorbačov a oligarcha Alexandr Lebeděv (v červnu 2006 koupili společně 49procentní podíl - zbytek mají zaměstnanci - a zachránili tím noviny před bankrotem). Vychází třikrát týdně v nákladu 270 tisíc. Nedávno jim dal rozhovor prezident Medveděv. Do redakce se měl tento týden podívat německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier a počátkem července se tam možná staví Obama.

Čtyři z reportérů Nové Gazety byli zavražděni, píše Spiegel. "Nedávno Roman Šlejnov, jedna z hvězd redakční sbírka výjimečně talentovaných novinářů, popsal síť společností, které podle něj představují spojení mezi mafiánskými skupinami a příbuznými premiéra Putina. Šlejnov také ostře kritizoval machinace energetického gigantu Gazprom a popsal únosy a vydírání předních obchodníků ze strany důstojník ruské tajné služby FSB. Odhalení byla pozoruhodná, ale reakce prakticky žádné. "Mohli bychom klidně tisknout snímky, kde Putin přebírá kufry peněz, a nikoho by to nezajímalo," říká Šlejnov."

Spiegel nicméně připouští, že i Novaja Gazeta má svá slabá místa. Například příliš nekritizuje moskevského starostu Lužkova, protože sídlí v městské budově s nízkým nájemným. A i Novaja Gazeta se utne: jednou tiskla senzační příběh šéfa ruského jaderného programu, který byl údajně obviněn ze zpronevěry zahraniční finanční pomoci a požádal o americké občanství. Byla to naprostá kachna, Gazeta naletěla žertu moskevského satirického periodika.