Nejdůležitější blízkovýchodní volby letošního roku právě začaly prvním kolem. Der Spiegel jim věnuje ústřední článek a vysvětluje, jak je to s Íránem komplikované: "Západ vnímá Írán jako noční můru - zemi s hrozivou kombinací vyspělých vojenských technologií a náboženské ideologie založené na 1400 let staré legendě o mučednictví, zemi, kterou neodradí ani apokalyptická vyhlídka na vzájemné zničení. Tento pohled líčí Írán jako izolovanou a nepředvídatelnou, zraněnou civilizaci, jejíž vůdci jsou odhodláni mstít se Západu podporou radikálních skupin jako Hamás a Hizballáh. Zkrátka - monolitická říše zla. Jenže tento obrázek je nanejvýš půlka pravdy. Írán je země vnitřních rozporů a různých center moci. ... Nejlépe si ho lze představit jako jakýsi Vatikán s prvky parlamentní demokracie a s příměsí Severní Koreje."

Spiegel upozorňuje, že nejvyšší autorita v zemi, 69letý ajatolláh Alí Chameneí, který je obvykle povznesen nad každodenní politiku, nečekaně ostře kritizoval ekonomickou politiku svého chráněnce, dosavadního prezidenta Ahmadínežáda. Minulou středu v televizní debatě otevřeně zaútočil na současného prezidenta jeho nejslibnější vyzývatel, 67letý reformista Mir Hosejn Músáví (vypadá takto): "Svými metodami měníte Írán na diktaturu. Od chvíle, co jste byl zvolen, jsou Íránci po celém světě poníženi kvůli vaší extremistické zahraniční politice."

Působivá je volební fotoreportáž: mítinky v Íránu vypadají takto a takto, zde je reformistická mládež v ulicích Teheránu, mladý íránský pacifista, mladé holky s víceméně symbolickými šátky.

Spiegel ovšem připomíná i mapu íránských jaderných zařízení - potenciálních cílů pro izraelské letectvo.

Jeden údaj nepřestává fascinovat: 60 % obyvatelstva v 71milionové zemi je mladší 30 let.

*

V New York Times varuje bývalý zástupce Bushova poradce pro národní bezpečnost a dnes člen Rady pro zahraniční politiku (Council on Foreign Relations) Elliott Abrams, že volby změní jen málo. "Voliči nemají šanci dát najevo opozici vůči teokratickému systému nebo říci ajatolláhům, aby se vrátili do mešit. Kandidáti byli pečlivě protříděni, aby se vyloučili každý, kdo by byl proti vládnoucímu duchovnímu establishmentu; každý z nich patří do "staré školy" islámské revoluce. Není ani pravděpodobné, že hlasy budou férově sčítány; ve skutečnosti většina analytiků dospěla k závěru, že už volby v roce 2005 byly manipulovány ve prospěch Mahmda Ahmadínežáda. ničeni hlasovacích lístků je snadné, protože sčítání kontroluje ministerstvo vnitra. A i kdyby vše ostatní selhalo, 12členná Rada dohlížitelů (Guardian Council) má pravomoc odmítnout výsledky v okrsku, v němž byly "problémy" - problémy jako třeba vítězství reformátorů."

Abrams připouští, že volby mají přesto smysl - kdyby Ahmadínežád prohrál, může to znamenat rozumnější ekonomickou politiku a méně hlasité volání po zničení Izraele. "Ovšem Írán nevolí nejvyššího vůdce - ajatolláh Alí Chameneí má časově neomezený "mandát" - a neúspěšná prezidentská éra Muhammada Chatámího v letech 1997-2005 připomíná, že moc údajných reformátorů je iluzorní. V Chatámího éře se zvýšila represe uvnitř Íránu, vzrostla podpora Hizballáhu a palestinských teroristických skupin a tajně se budovalo zařízení pro obohacování uranu v Natanzu." Ahmadínežádova porážka by podle Abramse byla vítána jako signál, že Írán opouští jeho politiku, jenže "íránská politika není Ahmadínežádova - diktuje ji ajatolláh Chameneí a jeho stoupenci v Revoluční gardě a v milicích Basídž. Ve skutečnosti by vítězství Ahmadínežádova hlavního vyzývatele Mira Hosejna Músávího spíš změnilo postoj Západu vůči Íránu než íránské chování."

(Spiegel dělal před více než měsícem s Músávím rozhovor, shrnutí vyšlo na tomto blogu zde. Proklik na rozhovor Spiegelu s Ahmadínežádem je zde.)

Také Financial Times v skeptickém redakčním komentáři připomínají, že Chatámí získal v roce 1997 dokonce 70procentní podporu (při 90procentní účasti!).

V New York Times se k tehdejší euforii vrací íránská exulantka Camelia Entekhabifardová. "Pamatuji si závrať, jakou jsme já a můj šestnáctiletý mladší bratr cítili během Chatámího prezidentské kampaně 1997. Teherán kypěl vzrušením. Zdálo se, že každý pohrdá Chatámího soupeřem Alí Akbarem Nateg-Núrím (Ali Akbar Nategh-Nouri). "Jen se nezblázněte - volby se ošvindlují a najednou bude Nateg prezidentem," říkali nám kolemjdoucí. Neposlouchali jsme. Pamatuji si kluky ze střední školy, jak rozdávají volební letáky a křičí: "Za demokracii! Za svobodu! Volte Chatámího!" Mysleli jsme, že Chatámího vítězství je vítězstvím nás všech. ... V 25 letech jsem patřila do první vlny žurnalistů, kteří nastupovali do rychle vznikajících nových médií. Jenže to netrvalo ani rok, a novináři, reformisté, intelektuálové začali být perzekvováni stoupenci tvrdé linie v justici a na ministerstvu pro zpravodajské služby (Intelligence Ministry). Když začali naše kolegy a přátelé zavírat, vyhazovat a vylučovat ze škol, začali jsme se nakonec bát i o život. Dál jsem psala proti režimu, dokud naše noviny Zan na jaře 1999 nezastavila íránská justice. Byla jsem uvězněna a tři měsíce prožila v samovazbě. Po propuštění jsem nakonec uprchla ze země; už jsem nevěřila, že se dá reformovat."

Zdá se jí však, že nynější mladí Íránci jsou víc ochotni za změnu bojovat a umírat než její generace, která zvolila exil. Nepamatují už irácko-íránskou válku z 80. let, nenesou si z ní žádná traumata, nemají ten každodenní strach. "Považovala jsem se za jednu z nejotevřenějších kritiček v Íránu. Ale nikdy bych si netroufla hlasitě protestovat proti současnému prezidentovi jako mladí Íránci v roce 2007. Měli jsme odvahu, ale každý z nás byl tak trochu sám za sebe, proto bylo i pro režim lehčí nás zvládnout. Dnes Íránci tvoří 19kilometrový živý řetěz na podporu Músávího, ženy shromažďují milión podpisů pod peticí za rovnoprávnost. Díky YouTube, Facebooku a blogům je pro mladé ženy snazší se zorganizovat, vyjadřovat rozhořčení, zjišťovat osobní informace o představitelích režimu."

Der Spiegel také se zájmem sleduje pozoruhodnost letošních voleb - aktivní manželku vyzývatele Músávího, Zahru Rahnavardovou. Svůj čádor nosí jen volně, tvrdí reportérka Spiegelu, a není čistě černý, nýbrž s pestrými květinovými vzory. Aktivní "první dámu" v Íránu ještě nepamatují, na její tiskovou konferenci - bránila se na ní proti Ahmadínežádovým výrokům - přišlo 150 novinářů. Dostala také poněkud bizarní otázku-mediální klišé: jestli se cítí být íránskou Michelle Obamovou. "Ne. Jsem následovnice Zahry (= dcera proroka Mohameda)," odpověděla anglicky. Pracuje na univerzitě a chtěla by v tom pokračovat i po případném manželově vítězství. Jeden z novinářů se zeptal, zda by chtěla zrušit nařízení ohledně nošení šátků. Odpověď: Ne, protože zahalování mužů i žen nařizuje Korán. "Pravidla by se ale nemusela prosazovat tak brutálně jako dnes," dodala. Reportérka Spiegelu shrnuje: Reformy ano - ale mírné a v mezích islámské republiky.

Aktualizace 18:45: internetový Spiegel má i fotogalerii z voleb - třeba tato řada žen oblečených zcela předpisově, reformistická volička, Ahmadínežád s ochrankou, ajatolláh Chameneí, zde je zřejmě matka s dcerou.

*

Americký zpravodaj Economistu na blogu Democracy in America cituje nový průzkum: 53 % Američanů považuje Írán za nepřítele.

*

Bruselský zpravodaj Financial Times Tony Barber byl u premiéra Jana Fischera. Na svém blogu ho shledává "statisticky významným mužem". Barbera pobavilo, že na otázku, zda většina premiérů podpoří příští týden na summitu EU právně závaznou nominaci Josého Manuela Barrosa na další období v čele Evropské komise, odpověděl premiér jako statistik: "Je to 50:50 ... aspoň podle vzorku lidí, s nimiž jsem mohl mluvit." (Mluvil se šesti předsedy vlád.) Barber čtenářům připomíná snímky Topolánka na Sardínii (ukázka britské decentnosti ve vyjadřování: "in a state of extreme undress", tj. "ve stavu krajní neustrojenosti"), ale styděl se Fischera zeptat, jestli už na Sardínii byl, a pokud nikoli, jaká je statistická pravděpodobnost takové návštěvy.

Pod blogem za to Barberovi vyčinil pan Robert Miller z Prahy, kterému to přišlo jako trapný vtípek. Bravo!