Roger Cohen je dál v Teheránu a napsal mimořádný sloupek, v němž koriguje svůj předchozí krajní pesimismus (vyšel v New York Times tady, přetiskli jsme ho v HN tady). Nyní v textu Írán na ostří nože (Iran on a Razor´s Edge) zachycuje masívní demonstraci na Revolučním náměstí, kde se objevil poražený (či "poražený") vyzývatel Mir Hosejn Músáví. "Poprvé jsem viděl, jak se dopravní policista usmívá na dav. Dokonce i elitní zásahové jednotky v černých uniformách zůstaly nečinné. ... Pokud režim doufal, že po pátečních volbách potlačí mohutné íránské demokratické hnutí masívní demonstrací síly, neuspěl. V tom davu se mi poprvé zdálo, že by skryté íránské síly změny, slušnosti a odvahy (the forces of change, the deeper Iran of civility and courage), na nějž jsem poprvé narazil před několika měsíci, mohly uspět. ... Neděle, to byl jiný příběh, příběh násilí a střetů. Na ulici mě jeden doktor, jistý Mahdí Alízadeh zastavil, aby mi vyprávěl o statečnosti prezidenta Ahmadínežáda, o slavném volebním vítězství a jak je Írán "nejdemokratičtější zemí na světě", když tu do toho vstoupila kolemjdoucí žena jménem Jasamin: "Pokud jste vyhráli, proč děláte tohle?" Tohle - to znamená bití. Říkala, že právě viděla policii, jak bije obušky ženy a děti. Já to viděl také. V paměti mi zůstala útlá žena před Teheránskou univerzitou, s obličejem zkřiveným bolestí, jak si drží paži na místě, kam dopadl úder. Není nic zavrženíhodnějšího než pohled na ženy, které bijí velcí chlapi s obušky a ve službách státu."
Z reportážního sloupku není úplně jasné, na čem Cohen zakládá svůj optimismus. Ústupek nejvyššího vůdce, ajatolláha Chameneího, který nejprve ve volebních výsledcích spatřil "zázračnou Boží ruku" a pak je nechává přece jen přezkoumat Radou dohlížitelů, je i podle něj jen hrou o čas. Podle Cohena spatřil režim na zelených transparentech nad mnohatisícovým davem svého strašáka - "velvet revolution" (sametovou revoluci). Jasamin mu v článku říká: "Potřebujeme svého Gándhího. Potřebujeme, aby Músáví riskoval svůj život a vystoupil tam (= na mítinku)."
Co by měla udělat Amerika? Cohen je dál pro jednání, ale teď má dát vláda najevo skepsi vůči režimu ochotnému lhát a mlátit vlastní lidi. Sloupkař chce minimálně solidní přezkum výsledků - při něm by se také mělo zjistit, kde ty volební lístky vůbec jsou.
*
Konzervativní sloupkař Ross Douthat v témž listě vidí za íránskými protesty ekonomiku. "Íránské statistiky uvádějí 17procentní nezaměstnanost a míru inflace na úrovni 25 %; skutečná čísla mohou být vyšší. A chronicky špatné hospodaření dokonce způsobilo i příkrý pokles příjmů z ropy, páteře klopýtající ekonomiky." (Pokud jde o příjmy, Douthat čerpá z tohoto zdroje, údaje o ekonomice jsou v článku NYT zde.)
Douthat se vrací k loňským nářkům nad krizí kapitalismu: zatímco krize 30. let smetávala vratké demokracie a nastupovaly diktatury, krize roku 2008 spíš třese autoritativními režimy - stojícími často na příjmech z ropy, ať je to Venezuela nebo Rusko - než demokraciemi. "V Íránu studenti protestují ve jménu demokracie a křičí Obamovo jméno. Na západě však nikdo nemluví o tom, že by se měl převzít Putinův ekonomický nacionalismus nebo že se měl finanční sektor zreformovat podle zásad islámského bankovnictví nebo že by se měl napodobit "bolívarský socialismus" Huga Cháveze. (Někdy slyšíte obdivné poznámky o tom, jak v poslední době ekonomiku zvládá Čína - ale nikdy o její diktatuře jedné strany.) Naši současnou globální ekonomickou krizi vytvořil demokratický kapitalismus západního stylu. Ale nezměnila se v krizi demokracie a kapitalismu, protože nikdo nemá přijatelnou (plausible) alternativu."
*
Existují blízkovýchodní experti, kteří si myslí, že Ahmadínežád vyhrál férově a má opravdu téměř 63procentní podporu ve společnosti. Například německý Spiegel dělá rozhovor s americkým znalcem Íránu Flyntem Leverettem (osm let analytikem CIA, pak protiteroristický expert na ministerstvu zahraničí, v letech 2002-03 člen Národní bezpečnostní rady, nyní pracuje ve think-tanku New America Foundation), podle nějž Západ podlehl svým vlastním zbožným přáním (wishful thinking) o íránské opozici. "Západní média téměř úplně pominula, že Ahmadínežád byl vnímán jako vítěz televizní debaty (pozn.: šlo o debatu z 3. června, v níž ho Músáví obvinil, že vede Írán k diktatuře). ... Podívejte se na pochybení (irregularities), o nichž mluví Músáví: že někde došly volební lístky, že někde nebyly volební místnosti otevřeny dost dlouho. Není možné, aby tyto věci tak zásadně změnily celkový výsledek, který je jasně ve prospěch Ahmadínežáda. Když to srovnáte s pochybeními na Floridě při amerických prezidentských volbách v roce 2000, nejde o nic významného."
Je zajímavé, jak Leverett úplně pomíjí hlavní výhrady vůči íránským volbám - třeba nápadně rovnoměrné Ahmadínežádovo vítězství, blesková rychlost, s níž byly oznámeny výsledky, vítězství i v domovských baštách vyzývatelů a nápadně nervózní násilnosti režimu. Přehledně je zde na svém blogu shrnuje Gideon Rachman z Financial Times. Rachman také napsal k výsledku komentář, v němž je nicméně velmi skeptický k možnostem Západu. Všechny úspěšné revoluce, ať už v roce 1989 ve střední a východní Evropě nebo v roce 1986 na Filipínách začaly z domácích důvodů: "Smutná pravda zní, že vše, co může okolní svět dělat, je v tuto chvíli jen slovní podpora íránských demokratů. Tedy sledovat, čekat a doufat."
*
Vůdčí konzervativní komentátor Charles Krauthammer v komentáři, který přetiskuje Jerusalem Post, přináší sžíravou recenzi Obamova káhirského projevu k muslimskému světu. "Ne že by se Obama považoval za božského (pouze za mesiáše nebo v nejhorším za apoštola)," píše Krauthammer a ironizuje v knižním stylu: "Ale staví se nad nás prosté smrtelníky, shlíží laskavě na temné pláně pod sebou, kde armády ignorantů válčí v tmách, slepí k obecné lidskosti, jíž spatřuje toliko on. ... Všichni jsme zhřešili. Teď se na to musíme povznést a kráčet spolu k zářivým planinám porozumění. On nás povede."
Krauthammera namíchl Obamův relativismus: "Íránu vzkázal, že na jedné straně Amerika pomohla svrhnout íránskou vládu, na druhé straně "Írán hrál roli v braní rukojmí a v násilí proti americkým vojákům i civilistům". (Hrál roli?!). Takže jsme zhřešili všichni; teď pohřbíme minulost a začneme odznovu. Pokud jde o náboženskou toleranci, laskavě poukázal na křesťany v Libanonu a Egyptě, povzdechl si nad "rozpory mezi sunnity a šíity, jež vedou k tragickému násilí" (všimněte si použití neosobního, pasívního způsobu). Pak kritizoval (aktivně) západní náboženskou netoleranci -- regulaci nošení hidžábu. ... Obama muslimům opatrně vytkl stav ženských práv a poznamenal, že odpírat ženám vzdělání ochuzuje celou zemi. Což ovšem vyvážil tím, že "současně zápas o ženskou rovnoprávnost pokračuje v mnoha aspektech amerického života." Jasně. Takže na jedné straně jistě existují americké univerzity, kde ženský softballový tým nedostal patřičné dotace z fondů pro pohlavní rovnost (Title IX funds, viz vysvětlení zde), na druhé straně saúdské ženy jsou zbity na ulici, pokud ukážou kotník, afghánským školačkám někdo chrstne kyselinu do tváře a íránské ženy jsou veřejně ukamenovány za cizoložství."
Krauthammer nastupuje k drtivému závěru: "Obama si nepochybně myslí, jak tímto sebemrskačským omlouváním a morální ekvivalencí předvádí historickou velkodušnost. Ale je to naopak. Ukazuje lacinou blahosklonnost, nepěknou touhu po potlesku a ochotu překrucovat historii pro politické účely. Překrucování historie není pravdomluvnost, ale šíření "měkkých" lží. Vytváření falešných ekvivalencí není morální vůdcovství, ale morální rezignace. A povznést se nad to vše, nad zemi a dějiny, není známka transcendence, ale zneklidňující ambivalence vůči vlastní zemi."
*
A z úplně jiného, evropského soudku. Bruselský zpravodaj Financial Times Tony Barber cituje na svém blogu nejnovější bruselskou spekulaci, kdo by mohl být stálým předsedou Evropské rady (funkce zřízená Lisabonskou smlouvou). Podle Barbera je teď v módě... Gordon Brown. Slyšel to od "vysoce postaveného diplomata EU". "Pravda, Brown má možná jiné kariérní plány, jako třeba vyhrát příští britské volby a stabilizovat britskou ekonomiku. Ale kdyby to z nějakých nepředstavitelných důvodů nevyšlo," píše ironicky Barber na adresu nešťastného a všeobecně vysmívaného premiéra, "možná by se pro něj našel v Bruselu nějaký život po politické smrti?" Důvody: stálý "šéf" EU pro první dvouapůlleté období by měl být současný nebo bývalý premiér; měl by to být spíš mediátor a usmiřovač než temperamentní, rozdělující postava; neměl by to být vyloženě okrajový, málo známý politik (aby se s ním třeba Putin vůbec bavil); měl by mít jistou mezinárodní proslulost. A i když se dlouho říkalo, že to bude Tony Blair, některé země ho prý blokují (Barber píše jmenovitě o Belgii). "Angela Merkelová nebo Nicolas Sarkozy ... by této poptávce odpovídali, jenže ani jeden teď nemá zájem. Bylo by hezké si na tomto místě představit Itala, ale cosi mi říká, že EU nemá zrovna chuť svěřit svůj osud Silviovi Berlusconimu," dedukuje Barber. "Takže zbývá Británie - a syn pastora z Glasgow."
