Darjaninovo zbrklé koště

Vladimír Darjanin, nový provozní šéf České filharhomie a Rudolfina, ještě nenastoupil oficiálně do funkce a už ostře úřaduje.

To, že se konečně dohodl s filharmoniky na dělbě peněz za nahrávky, mu budiž přičteno k dobru (přestože se zdá, že chtěl mít při nástupu do funkce spíše klid a pohodu, než že by systematicky řešil dlouholetý problém nerovnováhy finančních toků ve filharmonii). Ale to, že se chystá vyměnit galeristu Petra Nedomu, je nebetyčná hloupost.

Galerie Rudolfinum patří poslední léta k nejlepším v Praze. Nedoma dokáže přivézt současné aktuální umění, jak například ukázala výstava čínských umělců, kteří jsou momentálně ve velkém kursu po celém světě, nebo expozice v současnosti nejviditelnějšího vizuálního tvůrce Damiena Hirsta – je to výstava malá, nijak reprezentativní, ale Hirst je konečně nějak tu.

Nedoma pravidelně doplňuje i dlouholeté české resty, jak bylo vidno na výstavě Warholových obrazů-filmů nebo na hyperrealistických malbách Rakušana Gottfrieda Helnweina. Pravidelně se sem vrací současná česká malba, světová fotografie. Stručně: v Galerii Rudolfinum se dějí věci.

Měnit šéfa, který chtěl Praze nabídnout George Baselitze, Juliana Schnabela nebo neuvěřitelně imaginativního a lehce šíleného experimentátora Mathewa Barneyho, je hazard s kvalitou. Vladimír Darjanin tím kráčí proti vlastnímu předsevzetí, že udělá z Rudolfina jeden z nejzajímavějších domů v Praze.

Darjaninovo manažerské koště možná mete svižně, ale úplně špatným směrem. Jako by se právě v Rudolfinu nemělo zametat jinde.