Výběr z článku o Íránu:

- Der Spiegel má opět dobrý fotoseriál. Takto mladá demonstrantka pořizuje snímky pro Twitter, takto vypadají studentské ložnice na kolejích v Teheránu po útoku bezpečnostních sil. (Názorná odpověď na otázku, k čemu ten Twitter je.) Týdeník The Economist v této souvislosti píše v článku Twitter-CNN 1:0 o trapném selhání starých médií. I když... nakonec to byli redaktoři ze "starých" médií, jako Andrew Sullivan v Atlanticu a Robert Mackery v New York Times (a také Nico Pitney z "nového" Huffington Post), kdo pořídili tříděné výběry z íránských blogů, zpráv, fotek a filmů na Twitteru.

- Týdeník The Economist píše v hlavním komentáři, že teď už režim může demonstrantům jen ustoupit, nebo je rozdrtit silou (back down or crack down). "Dokonce i nejvyšší vůdce, příliš duchovní na to, aby svou téměř všemocnou funkci - kterou zastává už dvacet let - vystavoval volbám, se začal zaplétat do volební potyčky. Vposledku může jít o jeho vlastní přežití - i o přežití režimu. Nikdo nevidí do kuloárů íránského duchovního establishmentu ani do bunkrů Revoluční gardy. Nikdo nezná skutečný výsledek hlasování. Nikdo nemůže předpovědět, jak dlouho vydrží demonstranti na ulicích a nakolik je režim připraven použít proti nim sílu za cenu krve svého vlastního národa." Economist věří, že tohle může být důležitý bod obratu. V komentáři však Západu doporučuje opatrnost a chválí Obamu za obezřetný přístup: "Měl by odsoudit porušování lidských práv a volebních pravidel, ale měl by se vyhnout podpoře některého z táborů Vzhledem k pochopitelné íránské nechuti vůči vměšování, jakákoli podpora pana Músávího by jen posílila pana Ahmadínežáda. A ať už nakonec Íránu povládne kdokoli, Západ s ním bude muset mluvit o íránském jaderném programu. Nový prezident a mírnější režim by byla vysoká hodnota. Mohla by snížit teplotu v regionu. ... Teď ale svět musí sledovat a čekat - a dál mít na stole nabídku dobré vůle."

- Také Peggy Noonanová ve Wall Street Journalu hájí Obamu před republikány, kteří žádají jasný postoj: Na čí straně jsme? To se opravdu musíte ptát? "Jistě je čas na rozhořčené prohlášení ohledně porušování práv včetně zabíjení a bití, páchané vládou proti opozici. Nikdy není chyba stát na straně civilizace. Co kromě toho může být efektivní? Musíme se ptát, zda by protestujícím pomohlo formální vyjádření podpory - pro to mají lepší cit než my. Pokud americký prezident kvůli opatrnosti nevyjadřuje postoj vlády, jistě by mohl odkázat jako na samozřejmý fakt - protože to JE samozřejmý fakt -, na čí straně je americký národ. A to jsou protestující v ulicích. Kdyby v komentáři zdůraznil, že Američané nemohou než milovat své bratry a sestry, kteří bojují o větší svobodu a demokracii a ve světě, tím lépe. Američané nejsou totožní s vládou. Naše pocity nemůže kontrolovat vláda a mohl by být pravý čas připomenout - a to i mladým Íráncům, budoucnosti země - že Američané jsou lidé stojící na straně budoucnosti." (Autorka Reaganových projevů se nezapře.)

- konzervativní sloupkař New York Times David Brooks je relativně největším optimistou: "Zahraniční politika bývá většinou nudná: jednání, komuniké, uspávající projevy. Ale existují chvíle radikální diskontinuity - 1789, 1917, 1989 -, kdy se logika dějin zvrtne (není to dobrý překlad, ale tohle by sloveso by možná použil český autor tam, kde Brooks píše "flips"). V takových chvílích - a taková je nyní v Íránu - změna nepřichází shora. Moc je radikálně rozptýlena. Skutečná akce probíhá venku na ulici. Budoucí běh událostí je krajně nejistý." Mnoho z nás bylo zklamáno, píše Brooks, jak Obama vážil reakce s právnickou opatrností; je to i proto, že experti na zahraniční politiku jsou analytici, kteří extrapolují dosavadní vývoj, mají lineární myšlení a umějí analyzovat. Ale důležitější bude další strategie vůči Íránu, protože přišel čas na změnu:

"Základní zjištění z těchto událostí je to, že íránský režim je křehký v základech. Jako všechny autokratické režimy se stal rigidním, paranoidním, úzkoprsým, nejistým, impulzívním, neohrabaným a nelegitimním. Lidé v čele režimu to vědí - proto se Revoluční garda snaží konsolidovat moc v malém, rigidním, uzavřeném kruhu. Íránci na ulici to vědí. Ví to i svět.

Od této chvíle ústředním bodem íránsko-západních vztahů nebude jaderný program. Režim je křehčí než tento program. Režim může zmizet snáz než jaderný program. Ústředním tématem bude přežití režimu.

(...) Je to podobný přístup, jaký Ronald Reagan zvolil k Sovětskému svazu, a není nijak lehký. Neznamená to, že by se nemělo s režimem mluvit; Reagan se Sověty mluvil. Ale znamená to postupovat mnoha cestami naráz. Neexistuje žádný recept na podkopání vyprázdněného režimu. A neexistují žádné podmínky, za nichž by Spojené státy byly schopny sehrát mírovou vůdčí roli v cizí revoluci. Ale existuje spousta nástrojů, které lze použít na podporu tamních demokratů: nezávislá média, technická pomoc, ekonomické a kulturní sankce, prezidentská návštěva klíčových disidentů, bezvýhradná podpora demokratických hodnot, bezvýhradné odsouzení barbarství páchaných režimem.

Mnozí lidé považovali za chytré říkat, že samotné volby ještě nedělají demokracii (patrně narážka na Fareeda Zakariu a neliberální demokracie). Ale volební kampaně burcují mysl a volební podvody pobuřují duši. Íránské volby vyvolaly vichr, který jednoho dne povede k pádu režimu. Ústředním cílem je uspíšit tento vývoj."

- Wall Street Journal přináší svůj výběr z íránských blogů pod titulkem Strach je pryč. Internetový Spiegel tiskne otevřený dopis íránského exilového právníka ajatolláhovi Chameneímu: Váš režim skončil. Má také rozhovor s íránským expertem z New America Foundation Afshinem Molavim: Chameneí ještě takovou krizi nezažil. "Před volbami byl Músáví vnímán mnoha lidmi jako "kdokoli jen ne Ahmadínežád". Nemá velké politické charisma, není to zapálený reformátor (a bonafide reformer). Músáví po volbách je ale úplně jiná postava. ... Teď se stal politickým mučedníkem a pro mnoho Íránců hrdinou."

*

A zatímco se noviny věnují nové velké události, v médiích zapadla zpráva Spiegelu o zatím utajovaných závěrech vyšetřovací komise EU k jedné staré - totiž k loňské srpnové válce Gruzie a Ruska. Komise vedená 58letou švýcarskou diplomatkou Heidi Tagliaviniovou (měla na to rozpočet 1,6 milionů eur a deset specialistů z různých oborů - historie, mezinárodní právo, vojenství) "dospěla většinou hlasů k závěru, že válku zahájil gruzínský prezident Michail Saakašvili útokem na Jižní Osetii ze 7. srpna. Shromážděná fakta vyloučila Saakašviliho tvrzení, že byl ten den nevinnou obětí ruské agrese. ... Experti nenašli žádný důkaz pro tvrzení gruzínského prezidenta, jež zopakoval i v rozhovoru pro Spiegel, že konvoj 150 ruských tanků vjel večer 7. srpna do Jižní Osetie. Podle zjištění komise ruská armáda nevstoupila do Jižní Osetie před 8. srpnem." Byl to naopak Saakašvili, kdo shromáždil 12 tisíc vojáků a 75 tanků na hranici s Jižní Osetií ráno 7. srpna.

To neznamená, že by komise zbavovala Rusko viny: píše o "porušení principu přiměřenosti" v ruské vojenské reakci, obě strany porušily ženevské konvence o zacházení s civilním obyvatelstvem a obě používaly zakázané kazetové bomby (cluster bombs) - což Gruzínci přiznali a Rusové popřeli.

Gruzínci odmítli předložit komisi klíčový dokument - rozkaz č. 2 ze 7. srpna - a další vojenské rozkazy k operaci. "Komise interpretuje toto odmítnutí jako svého druhu přiznání viny."

*

Celý týden by měl uplynout, a ani jeden blog od Charlemagne? Nelze! To musí být pravidelným čtenářům tohoto blogu jasné; zvlášť když Charlemagne opět chválí Čechy.

Jde o to, že na summitu se rozhoduje také o regulaci finančních služeb - a před summitem se zdálo, že Británie zůstane se svým odporem (stručně řečeno, nelíbí se jí, že by úřad monitorující finanční rizika kontrolovala Evropská centrální banka, v níž Británie nemá zastoupení) v izolaci; výslovně ji podpořili jen Slováci, Slovinci a Rumuni. Ale naštěstí jsou tu Češi: "V bruselském hotelu, kde je ubytován český premiér, ministr zahraničí a celá delegace, je nálada zcela jiná, jak mohu dosvědčit. Řeč je o tom, jak se rozhodně vyvarovat scénáři "26 proti 1" a odolat snahám o zatlačení Británie do kouta. V tomto Češi zjevně následují dva hluboce zakořeněné instinkty: že ukvapená přehnaná regulace je špatná a že - což je snad ještě důležitější - eurotýpci (Euro-types) by museli být blázni, pokud si vážně myslí, že vybudují jednotnou Evropu přehlasováním zemí v klíčových otázkách. Češi věří, že zavést hlasování kvalifikovanou většinu jako pravidlo pro velká rozhodnutí by mohl být konec EU."

Charlemagne připouští, že je ovlivněn tím, že je sám Brit a navíc z liberálního Economistu. Ale je to pro něj příklad, proč je důležité rotující předsednictví. V Bruselu, píše Charlemagne, je teď davová móda vykládat, že nutně potřebujeme stálého předsedu Evropské rady namísto rotujících půlročních předsednictví - a jako důkaz se uvádí právě česká dramata jako svržení vlády v půli předsednictví (a také české "frašky" jako Entropa - tu má ovšem Charlemagne rád, nadchlo ho, jak Češi "metodicky pozuráželi po řadě všechny členské národy"). Jenže je mu se právě líbí, že se státy vzájemně vyvažují - považuje za štěstí, že v době krize předsedají EU zrovna Češi a pak Švédové: "Díky tomu je méně pravděpodobné, že by se kvapně protlačila uspěchaná regulace, která by zavedla stanné právo v londýnské City pod velením francouzského čtyřhvězdičkového generála (nebo co to zrovna Nicolas Sarkozy plánuje). Výsledek debaty o finanční regulace by mohl být podstatně jiný, kdybychom už byli v roce 2010, kdy má předsednictví převzít Španělsko a Belgie. TYto země jsou mnohem nadšenější ze všech způsobů evropské integrace a věří, že zde existuje většina pro ještě integrovanější, korporativističtější, regulovanější Evropu. Španělsko a Belgie by rády použily většinové hlasování proti pochybovačům typu Británie."

Charlemagne přináší své vyznávání víry: "Podle mne jsou britská skepse k regulaci, česká podpora konsensuálnímu rozhodování a španělsko-belgické nadšení pro silové postupy (ramming) velké a důležité součásti politického myšlení v EU. Dát každému z nich slovo při rotujícím předsednictví je čestnější, průhlednější způsob, jak každému ideologickému táboru dovolit, aby zkusil přesvědčit ostatní. ... Alternativou, k níž jsme patrně odsouzeni kvůli Lisabonské smlouvě, je předsednictví, které mluví a jedná jako velká koalice - obhajuje hybridní postoje, které nechtěl žádný jednotlivý volič." Připouští, že i tento postoj je velmi britský - vychází ze země s většinovým vládnutím, která moc nevěří na koaliční kabinety: "Koalice jsou umělá stvoření, jejichž konečná rozhodnutí vznikají v nočních politických obchodech v zakouřených místnostech. Není snad lepší přijmout rozhodnutí po bitvě jasných rozdílných názorů? Evropa potřebuje organickou politiku," píše Charlemagne (na jiném místě blogu se vyznává ze své skepse, že by stálý předseda Evropské rady, tedy některý bývalý premiér, byl schopen setřást národní instinkty a stát se "čistým Evropanem, po jakési euro-transubstanciaci" - asi bychom měli metaforu rozvinout a přeložit jako "po proměně národního chleba a vína v evropské tělo a krev"), "a jsem kvůli tomu dokonce schopen vítat i belgické předsednictví EU. A to mi věřte, že to je ode mě opravdu oběť."