Deflace – pohroma, nebo příznak rostoucí ekonomiky?

V souvislosti s probíhající hospodářskou recesí jsou velice často slyšet obavy ze stran centrálních bankéřů jak Evropské centrální banky, tak FEDu, že propad hospodářství se snoubí s všeobecným poklesem cen, což povede k deflační spirále, ze které nebude úniku. Proto je prý potřeba do světa pumpovat nové peníze, jak jen to jde. Jsou tyto obavy skutečně oprávněné? Opravdu je správným řešením monetární expanze v podobě kvantitativního uvolňování?

Především je třeba rozlišit, z jakého důvodu deflace vzniká. Pakliže je příčinou pokles agregátní poptávky, pak lze do určité míry uznat argument antideflacionistů, že ekonomika by mohla být díky rigidním mzdám neschopna se sama vrátit na svůj potenciál. Ptám se však – nejsou to náhodou státní orgány, které svým ochranným zákonodárstvím a delegováním moci na odbory onu rigiditu vyvolávají? Nechtějí pak centrální banky léčit něco, co zapříčinily subjekty, se kterými jsou na jedné lodi? A nebyly to náhodou centrální banky, které svou inflační politikou vyvolaly neudržitelný boom nutně následovaný propadem a poklesem agregátní poptávky?

Dalším důvodem všeobecného poklesu cenové hladiny může být růst produktivity, který je spojen s poklesem nákladů firem a tedy i růstem agregátní nabídky. Větší množství statků najednou soutěží o přízeň stejného množství peněz, což nutně musí vyústit v růst hodnoty peněz, nebo-li pokles cenové hladiny. Takový pokles cen však plně odráží vzácnost zdrojů a přání ekonomických subjektů. Je umožněna racionální ekonomická kalkulace, která je plně v souladu s hospodářským růstem. Žádná „náprava“ pomocí tištění peněz není tedy zapotřebí, protože by jen narušila koordinační schopnost trhů.

S obdobími vytrvalého poklesu cen doprovázeného zvýšenou produktivitou jsme se mohli v minulosti běžně setkat. Jmenujme třeba období let 1880-1896 ve Spojených státech, kde index velkoobchodních cen klesal v průměru o 2% ročně a reálný důchod rostl v průměru o 5% ročně. Deflace tedy opravdu nemusí být překážkou růstu, ba dokonce může být jeho průvodním jevem.

Případem nižších cen díky zvýšené produktivitě je sektor elektroniky, kde stejně výkonné přístroje jako před lety dnes zakoupíte za zlomky tehdejší ceny. U tohoto případu zůstaňme, protože hezky ukazuje, že jeden ze stěžejních argumentů antideflacionistů v realitě nefunguje. Odpůrci deflace se obávají, že snižování cenové hladiny vyvolá v lidech deflační očekávání, které povede k odkládání spotřeby a malému výstupu ekonomiky. Avšak právě v sektoru elektroniky jsme v minulosti svědky sníženého zájmu spotřebitelů nebyly, spíše naopak.

Další obavou nepřátel deflace je to, že zaúvěrovaným podnikům roste jejich reálné zadlužení, což je tak staví do problémů, na které reagují omezováním investic. Není tomu však tak, že prostředí vytrvalé inflace vyvolané expanzivní měnovou politikou centrálních bank je vhodné pro zadlužování a to by nikdy nenabylo takových rozměrů, kdyby nebyla inflace? Naopak v deflačním prostředí reálné bohatství roste a nutnost si půjčovat klesá.

Nebojme se proto deflace. Je to jen přirozený obranný mechanismus ekonomiky proti dřívějšímu nezdravému růstu a bublině na trzích aktiv. Neumožnění fungování tohoto mechanismu bude znamenat možná v krátkém období rychlejší zotavení, později se však dostaví problémy o to větší. Je to stejné jako s přechozenou chřipkou.